V březnu 2024 jsme ve třech na týden vyrazili na sever Evropy prozkoumat paneláky v Pobaltí – tedy do Litvy, Lotyšska a Estonska. Tyto tři země mají mnoho společného, z hlediska paneláků pak jde především o fakt, že byly nedobrovolnou součástí Sovětského svazu. Litva s Lotyšskem získaly nezávislost na Sovětském svazu v roce 1990, Estonsko o rok později. Ve všech třech zemích bylo během sovětské éry nastěhováno mnoho Rusů a dodnes tak tvoří početné národnostní menšiny – v Lotyšsku a Estonsku dokonce přes 20 % obyvatel, v Litvě pak jen 5 %.
Litva je z Pobaltských států největší a má nejvíce obyvatel – necelé tři miliony. Lotyšsko je jen o něco menší zemí než Litva, ale má o milion obyvatel méně. Estonsko je pak z pobaltských nejmenší a má i nejméně obyvatel – 1,3 milionu. Účelem výletu bylo prozkoumat především panelová sídliště hlavních měst každé z těchto tří zemí. Na trase mezi hlavními městy bylo i několik dalších měst s objekty zájmu, a kvůli některým městům jsme si i docela zajeli. V Lotyšsku a především Estonsku byla krajina už hodně severská a v zemích byla poznat nízká hustota zalidnění. Nekonečně dlouhé silnice s minimálním provozem přinášely hodiny jízdy bez přerušení obcí nebo městem a cesta kupodivu příjemně plynula.
Záložky
-Úvod (zde jste)
–Vilnius (Litva)
–Visaginas (Litva)
–Daugavpils (Lotyšsko)
–Lociki (Lotyšsko)
–Järva-Jaani (Estonsko)
–Kunda (Estonsko)
–Narva (Estonsko)
–Tallinn (Estonsko)
–Riga (Lotyšsko)
–Hora křížů (Litva)
–Panevėžys (Litva)
–Kaunas (Litva)
–Grūtas Park (Litva)
–Komentáře
Do podoby trasy a navštívených míst také zasahovaly zájmy a preference ostatních dvou účastníků akce – nyní je čas si je trochu představit. Prvním je můj přítel Tomáš, který se zajímá o komunismus a architekturu socialistického realismu. Postaral se nám tak o to, že během výletu jsme viděli různé památníky a dokonce i sochu masového vraha Stalina. Mimo to se zajímá o socialistická vozidla městské hromadné dopravy, což se na našich cílech samozřejmě projevilo.
Další účastník byl Adam, kterého znám jako čtenáře tohoto webu – ten mě pár let zpět kontaktoval a provedl po svém městě – Jablonci nad Nisou. Nafotili jsme si tehdy téměř všechny místní paneláky BA-NKS a OP 1.21 + různé atypy. Od té doby jsme kamarádi, a podnikli jsme spolu už i výlet na Slovensko, kde jsme lovili nezateplené paneláky. Spolu jsme také provedli kontrolu nedokončeného paneláku na východě Slovenska. A pro nedokončené paneláky má Adam slabost, proto nám jeden opravdu velice zajímavý nedokončený kousek přidal do seznamu míst k návštěvě. Adam se také zajímá o Sovětský svaz a má hodně rád paneláky – byl tak ideálním kandidátem na tento výlet. Jeho velkým koníčkem je také jaderná energetika, což se samozřejmě projevilo i na trase a bodech našeho výletu. Velkou výhodou bylo, že umí trochu rusky, což nás párkrát zachránilo.
Já jsem do Pobaltí jel samozřejmě primárně jen a jen kvůli panelákům. Nechal jsem Tomášovi s Adamem volnou ruku ohledně bodů k návštěvě, protože v každém městě se nějaký ten panelák najde. Já jsem připravil zejména sídliště a lokality, které jsme navštívili ve všech hlavních městech.
S nadsázkou jsme si říkali, že jedeme do Sovětského svazu. Jak se totiž dále přesvědčíte, sovětská atmosféra je na mnoha místech těchto zemí dodnes. Výlet nemohl začít ničím jiným, než přípravou hromady řízků – protože Češi jedou na dovolenou! Výjezd jsme naplánovali na čtvrtek dopoledne – čekalo se, až Adam přijede za námi do Ostravy z Jablonce nad Nisou. Jel vlakem, ale zpoždění bylo jen 15 minut, a tak vše proběhlo podle plánu – vyzvedli jsme ho na hlavním nádraží a za chvíli už jsme byli na D1 směr Polsko. Prvním cílem byl Vilnius – hlavní město Litvy. Českou republiku jsme opustili kolem 13. hodiny a po rozvinuté síti polských dálnic jsme se dostali bez problémů (jen při průjezdu Varšavou byla menší zácpa) do Litvy. Do Vilniusu jsme dojeli kolem 20. hodiny.
Vilnius
Vilnius je hlavním městem Litvy a má 581 000 obyvatel. Město nás příjemně překvapilo, a to jak svým historickým centrem, tak především panelovou výstavbou a urbanismem sídlišť. Také mi bylo z více míst řečeno, že Litevci špatně řídí a jezdí jako prasata. Opak byl pravdou, provoz byl plynulý, a za dva dny jsem slyšel jen dva klaksony.
Po příjezdu do Vilniusu jsme se byli ubytovat – ubytování jsme hledali ještě cestou přes booking.com, a šlo nám především o lokalitu – někde na okraji města a abychom to měli blízko k bydlišti kamaráda od Tomáše, který ve Vilniusu už delší dobu bydlí – následující dva dny nám dělal průvodce. Jmenuje se Petr a má rád paneláky a MHD – skvěle tak k nám třem zapadnul. Pro Petra jsme vyrazili ještě ten večer, a ukázal nám zběžně centrum Vilniusu. Nakonec jsme skončili u piva, kde jsme plánovali program následujícího dne a především hltali Petrovy poznatky ohledně života ve Vilniusu. Moc jsme to nepřeháněli a spát jsme šli před půlnocí – ráno nás čekaly paneláky!
Naše ubytování byl starší dům, něco na způsob ubytovny. Myslím si, že na první noc jsme si lépe nemohli vybrat. Stropy byly nízké, na chodbách nepředvídatelné schůdky, občas stěny dřevěné, občas zděné. Schodiště s odlišným sklonem, nízkým podhledem – zkrátka stavebně úplně jiný svět. Okolí ubytování bylo typicky sovětsky hnusné – bláto, rozbité chodníky i cesty, zchátralé domy. Opravdu jsme si po prvním ranním výhledu z okna připadali, že jsme se probudili v Rusku.
Po snídani (chleba s řízkem) jsme se vydali pěšky na nedaleký vrch s názvem Hora tří křížů – toto místo chtěl vidět Tomáš jako místní zajímavost, pro mě tam bylo lákavé to, že z vrchu je výhled na Vilnius. Tento výšlap s mnoha schody byl také dobrá rozcvička – v ten den nás čekalo opravdu mnoho dalších zastávek.
Chruščovky
Z Hory tří křížů jsme jeli vyzvednout Petra, který nás následně zavezl k prvnímu bodu – Chruščovkám. Jako Chruščovka se označují bytové domy budované v Sovětském svazu za vlády Nikity Sergejeviče Chruščova, který díky nim začal řešit bytovou krizi. Chruščovky se stavěly z cihel i panelů. Měly výšku pět nadzemních podlaží a nikdy neměly výtah. Byl u nich kladen důraz na nízkou cenu stavebních nákladů a vesměs v nich najdeme menší byty – někdy jsou na podlaží čtyři, někdy tři – existuje více dispozičních sekcí. Chruščovky jsme si prohlédli ve čtvrti Tuskulėnai a byly zde zastoupeny ty smontované z panelů – tedy ideální pro vůbec první panelákovou zastávku tohoto výletu.
Jak můžete vidět na fotkách, domy i jejich okolí působí dodnes sovětsky. Parkoviště zde téměř neexistují a supluje je tráva mezi domy, ze které se stala spíše blátivá plocha. Domy jsou ve většině případů s původní fasádou, což rozhodně ničemu nevadí, jejich vzhled ale kazí nevzhledné individuální zasklívání lodžií a balkonů vším, co bylo po ruce. Téměř každé zasklení je tak originálem, jako celek ale pak dům působí značně ošklivě. Zaoknování lodžií je estetický problém celého Pobaltí, jakožto i Ruska, Ukrajiny, Balkánu a dokonce i u našich bratrů ze Slovenska. Je zázrak, že se tento nešvar nedostal i do České republiky – u těch našich pestrobarevných fasád, plných různých tvarů a obrazců, by si toho možná nikdo ani nevšiml.
Domy mají celostěnové obvodové panely s poměrně vysokým nadpražím. Lodžie jsou předsazené a najdeme je i na štítech. Je těžké najít lodžii, která slouží svému původnímu účelu – být prostorem napůl mezi interiérem a exteriérem, tedy lodžie bez zasklení nějakou podivnou konstrukcí. Poprvé jsme se zde setkali s řešením zámku dveří na kód, které, jak jsme později zjistili, je naprosto typické pro celé Pobaltí. Zámek má 10 tlačítek s čísly 0-9 a po zadání správného čtyřmístného kódu dojde k odjištění západky zámku. Z vnitřní strany lze zámek odjistit buď táhlem nebo tlačítkem. Dalším specifikem místních paneláků byly vchodové dveře – ty nevypadaly jako vstup do bytového domu, ale spíše jako vstup do bunkru – jsou ocelové a bez oken. Téměř před každým vchodem se nachází lavička. Popelnice nejsou před domem, ale schované v domě – jejich komora je umístěná za druhými dveřmi situovaných vedle hlavních dveří.
Samozřejmě bylo mým úmyslem dostat se do některé z Chruščovek, ideálně takové, která má původní chodbová okna. Dostat se přes ty bunkrové dveře ale nebylo jednoduché. Naštěstí jsme během chvíle našli otevřený vchod, zrovna jednu z těch sekcí, která měla původní okna na chodbě! Společné prostory Chruščovky jsou velice stísněné, prakticky sestávají jen z dvouramenného schodiště, mezipodesty a podesty. Na podestě byly v tomto případě tři vstupy do bytů. Neobvyklé je to, že dveře bytů se otevírají směrem ven (na podestu) a v případě dvou k sobě kolmých dveří dochází k ukázkové dveřní kolizi – pokud by obyvatelé obou bytů chtěli dveře otevřít současně, nepůjde to – dveře do sebe narazí. Společné prostory byly poměrně čisté, dokonce je zdobily květiny.
Největší pozornost jsem věnoval oknům schodiště. Dřevěná původní okna měla nezvyklé otevírání směrem nahoru, což jsem ještě nikdy neviděl.
Následně jsme se prošli po okolí, kde na nás čekaly další paneláky – tentokrát s výškou 9 nadzemních podlaží a zapuštěnými lodžiemi. Jejich vzhled nepůsobil sovětsky, jedná se o Litevskou soustavu, která tak působí poměrně kultivovaně. Dojem samozřejmě kazí jen zaoknované lodžie.
Přední strana byla zajímavější, především díky zajímavému řešení zábradlí lodžie schodiště – to bylo totiž vyvedené formou zdobeného betonového dílce, který domu dodal velice zajímavý a pro nás exotický vzhled. Na tuto stylovou lodžii pak navazovaly balkony, které patří bytům. Do tohoto domu jsme se nedostali, ale jak jsme později zjistili, jedná se o velice rozšířený typ litevského paneláku a tak ho v tomto článku uvidíte ještě několikrát, a to v různých estetických provedeních.
V okolí bylo také několik věžových domů, které měly cihlové nosné zdi. Jednalo se o soustavu, která očividně používala větší rozpon, který byl vidět především na podlahách lodžií. V Litvě a Lotyšsku bylo stavění paneláků s cihlovými nosnými zdmi poměrně časté. Cihly byly většinou světle žluté a přiznané. Stropy takovýchto domů byly ale panelové.
Dále jsme se přesunuli do čtvrti Šnipiškės, ve které je kontrast původní dřevěné výstavby s výstavbou sovětskou i současnou. Dřevěné jedno a dvoupodlažní domy tady střídá současná výšková skleněná výstavba, mezi kterou se krčí i několik domů z 80. let – na ty jsme sem primárně jeli.
Věžáky působily velice zajímavě, především díky svým zaobleným nárožím. Dovnitř jsme se ale nedostali – v jednom byla poliklinika a druhý byl oplocený a nepřístupný.
Porozhlédli jsme se po nové architektuře, mezi kterou jsme našli ještě původní sídlištní obchodní centrum. Nakonec jsme skončili v nové budově radnice, kde mají dřevěný model města – včetně paneláků!
14Tr
Další zastávka se týkala československé stopy ve Vilniusu, a to trolejbusů Škoda 14Tr, které ve velkém počtu brázdí ulice Vilniusu. Petr nás zavedl do čtvrti Žirmūnai, konkrétně na její severní část, kde je i menší sídliště. Nicméně sídliště jsme využili pouze k zaparkování auta, poté jsme se vydali k trolejbusové točně u zastávky Žirmūnų žiedas. Bylo zde seřazeno velké množství trolejbusů 14Tr, a tak jsme si je začali prohlížet a fotit. Zatímco jsem hledal scénu, kde bych měl nějaké trolejbusy a v pozadí nezateplené paneláky (zrovna panelák hned u točny zateplený byl), kluci se dali do řeči s jednou z řidiček, která nám vzápětí jeden z trolejbusů otevřela ještě před odjezdem. Mohli jsme si tak nerušeně prohlédnout interiér. Tomáš je řidič trolejbusu a tak mu paní řidička ukázala i místní provedení sběračů a uhlíků na jejich koncích, které je oproti Ostravě značně odlišné. Já se už těšil na jízdu, protože zvukový projev těchto trolejbusů je velice specifický a pamatoval jsem si ho z dětství. Chvíli jsme počkali na nástupní zastávce a brzy přijel jeden z trolejbusů. Překvapením bylo, že nezastavil přední části u označníku s jízdním řádem, jak je běžně zvykem, ale zajel celý až za označník. Po nástupu a rozjetí vozu jsem se skutečně vrátil do dětství, a užíval si hluboký zvukový projev trolejbusu 14Tr, který jsem naposledy slyšel více než 10 let zpět.
Vzhůru ke věži
Náš cíl byla konečná na sídlišti ve čtvrti Karoliniškės – jedná se o obrovské sídliště. Ihned po výstupu jsme viděli několik věžových domů. Já s Adamem jsme neodolali a vydali se k nim, Tomáš s Petrem šli debatovat nad trolejbusovými výhybkami.
Ještě než jsem stihl první věžák pořádně nafotit zvenčí, viděl jsem, že k němu jde nějaká paní. Pověsili jsme se proto za ní, a díky tomu jsme vešli do domu. Mladá paní vypadala trochu vyděšeně, ale pepřový sprej na nás nakonec nevytáhla. Vstupní prostory toho věžáku byly úplně o něčem jiném, než na co jsme zvyklí z Česka. Po vstupu nás čekala úzká chodba, která je lemována poštovními schránkami – ty měly zajímavou konstrukci zcela odlišnou od těch našich. Na konci chodby byly dvě pravoúhlé odbočky a na každém konci odbočky vás čekal jeden výtah. Jedním odjela paní, druhým jsme odjeli my – do nejvyššího podlaží.
Po vyjetí nahoru nás čekala stejná chodba ve tvaru písmene T jako v přízemí, avšak již obsahovala i dveře do bytů. Na místě, kde byl v přízemí vstup do domu, byl v této chodbě vstup na lodžii. A skrze lodžii se dalo dostat k dalším dveřím, které vedly na schodiště – jedná se o řešení, které chrání schodiště před kouřem z případného požáru. Nevýhodou je, že schodiště je tak moc oddělené od zbytku chodeb, že se stává útočištěm vandalů a holubů – bylo dost znečištěné.
Tyto věžáky působily dojmem, že užívají střední rozpon okolo šesti metrů. Efekt středního rozponu vzniká především na lodžiích bytů, které jsou velké přes dvě místnosti. Později jsem zjistil, že se nejedná o střední rozpon, naopak – tyto věžáky užívají malý rozpon 3,2 m. Podlahy lodžií tak tvoří předsazené stropní dílce, a proto nemusí být mezi lodžiemi přepážka. A právě absence přepážky propůjčuje lodžiím středněrozponový vzhled.
Malý rozpon 3,2 m je jediným, který tyto věžáky mají. Výjimku tvoří lodžie na schodišti, kterou jsme navštívili – ta má rozpon 4,6 m. Na typickém podlaží se nachází pět bytových jednotek. Nejvíce jsou zastoupené byty 2+1 – na půdorysu jsou v jeho horní části a vybarvené červenou barvou. Oba byty jsou vzájemně identické, pouze zrcadlově obrácené. Téměř stejný je i modrý byt, chybí mu pouze zádveří, které červené byty mají díky sousedním výtahovým šachtám. Nejmenším bytem je žlutý 1+1 a největším pak zelený 3+1.
Všechny byty mají některé prvky shodné, především bytová jádra. Jádra mají stěny z lehkých materiálů a mají nezvykle malé koupelny – koupelna prakticky sestává jen z vany, umyvadla a uličky široké 60 cm. Malou koupelnu ale vykompenzuje poměrně velká komora, která je součástí bytového jádra – slouží jako prádelna. Bytová jádra mají oproti těm našim také velice odlišné řešené stoupačky – ty jsou situované za kuchyňskými linkami. Kuchyně mají všechny byty, nehledě na svou velikost, identických rozměrů. Pouze v případě bytů 1+1 a 3+1 má kuchyň navíc i malé zádveří.
Naším primárním cílem v této čtvrti byla ale Vilniuská televizní věž – nejvyšší stavba Litvy. Petr nám řekl, že je na věži zřízena vyhlídka, která ale turisty moc neláká, protože nabízí výhled jen na sídliště. Avšak my, my jsme byli turisti, kteří přijeli právě a jen kvůli sídlištím! Vydali jsme se proto pěšky k věži, cestou jsem vyfotil ještě pár pěkných paneláků – jedná se o typ se zdobenými panely přes lodžii schodiště, tedy ten, který jsme viděli už ráno poblíž Chruščovek. Zde bylo ale řešení zdobení odlišně pojato.
Po chvíli jsme konečně došli k televizní věži. V přízemí jsme si zakoupili vstupenky a drobné suvenýry, následně jsme se přesunuli k výtahům, kde jsme počkali spolu s obsluhou na ten náš výtah. Výtahy byly už nové, moderní, ale opravdu rychlé. Během chvíle jsme vyjeli do výšky 165 metrů, ve které se nachází vyhlídka. Celková výška věže je lehce přes 326 metrů. Vyhlídka je tak uprostřed výšky věže – ovšem i to bohatě stačí. Věž byla dokončena v roce 1980. Je velká škoda, že interiéry již nejsou původní a prošly přestavbou. Po otevření dveří výtahu v horní stanici na nás tak čekal interiér z 90. let, plný nekvalitních materiálů a podivných tvarů. Prostor, ve kterém jsme se ocitli, neslouží jen vyhlídce, ale také jako restaurace s výhledem. Vzhledem k půdorysu stavby nepřekvapí, že celá restaurace se dala projít kolem dokola, mezi stoly byly i plošiny určené přímo pro výhledy. Dojem kazila znečištěná okna, avšak čistit okna v takové výšce není jednoduché ani levné, tak se to dá odpustit. Fotky výhledů na sídliště jsou ale kvůli tomu s mlhavým nádechem…
Po věži následoval přesun na trolejbus a vyrazilo se na další sídliště…
Viršuliškių seniūnija
Čtvrť, jejíž název máte výše, a jen těžko se dá vyslovit, byla opravdu krásná. Jen paneláky, paneláky a paneláky. Ovšem paneláky velice povedené, především svými plastickými prvky na štítových dílcích. Ještě lépe tyto plastické štíty působily v kombinaci s větrolamy vždy mezi dvěma sekcemi, které byly vůči sobě ještě zalomené. Barevnost se mi velmi líbila, plastické prvky a větrolamy mají bílou barvu – k té dobře kontrastuje tmavší kamenivo na zbylých štítových panelech. Hlavní fasády jsou světle okrové a dobře k nim ladí stylová betonová zábradlí lodžií s plastickým motivem na svém povrchu.
Všiml jsem si, že nižší řadová zástavba s výškou pěti nadzemních podlaží vychází z Chruščovek, které jsme viděli ráno. Společné prostory byly prakticky identické. Do jednoho z těchto nižších paneláků jsem se dostal.
Vyšší zástavba má devět nadzemních podlaží, je to typ paneláku se zdobenými panely schodišťové lodžie, který jsem již ukazoval ve dvou provedeních. Zde tak můžete vidět třetí provedení oné zdobnosti. Právě tato vyšší zástavba zde bývá navíc ozvláštněna stylovými větrolamy. Krytí schodišťové lodžie užívá stejné zdobné dílce, jako větrolamy – tím došlo ke sjednocení obou zdobných prvků.
Našli jsme i jeden otevřený vchod – otevřený byl, protože zrovna probíhala rekonstrukce schodů před vchodem. Ihned jsme tak vešli dovnitř a okamžitě nás zaujal starý výtah. Vyjeli jsme nahoru a následně začali zkoumat společné prostory. Čtyři cizinci ve společných prostorech ale neunikli pozornosti jedné z obyvatelek. Do řeči se s ní dal Petr, který byl díky svému delšímu pobytu v Litvě schopný s paní mluvit jejím jazykem. Paní sice vysvětlil, proč se o dům zajímáme a proč tam fotíme, ona ale pohotově odvětila, že dům není muzeum a vykázala nás. Jenže dům muzeem byl! Vše původní, dokonce i okna vedoucí na tu lodžii se zdobným dílcem. Na ústupu jsem tak fotil vše co se dalo. Nebýt toho vykázání, bylo by fotek mnohem více!
Prohlédněte si půdorys této soustavy. Jedná se o typické podlaží řadových sekcí popsaných výše. Můžeme si všimnout, že i tato soustava užívá malého rozponu 3,2 m. Rozpon 4,2 m užívá pouze modul schodiště a protilehlý pokoj modrého bytu.
Všechny byty mají dispozičně i velikostně shodně řešená bytová jádra a kuchyně. Jsou zde principy popsané už u půdorysu věžového domu výše – tedy velice malé koupelny a stoupačky situované za kuchyňskými linkami. Největší byty mají dispozici 3+1, a na půdorysu jsou zvýrazněné červenou barvou. Jedná se o identické, pouze vzájemně zrcadlené byty. Zajímavostí je doplňková sestava vestavěných skříní v ložnici, která má vlastní uličku a slouží jako šatna. Tyto byty mají jako jediné výhled na dvě světové strany, jako jediné mají i balkony, které jsou navíc velice zajímavé. Balkony mají délku přesahující hranici modulu kuchyně – přesahují částečně i do vedlejšího modulu obývacího pokoje. Vstup na balkon je tak situovaný v obývacím pokoji, avšak většina plochy balkonu se nachází v modulu kuchyně – z té se ale na balkon dostat nedá, protože v kuchyni není balkonové okno. Všimněte si, že balkon je mírně zkosený a také toho, že na jeho straně situované vedle lodžie schodiště, je jakýsi ze tří stran ohraničený prostor – ten si většina obyvatel předělala na úložné prostory či spíž. Byty 3+1 mají mimo balkonů také lodžie ve svých krajních místnostech.
Nejmenším bytem je 1+1, který je na půdorysu znázorněn žlutou barvou. I tento byt dostal lodžii, což je chvályhodné, stejně jako zádveří s šikovně umístěnou vestavěnou skříní. Ze žlutého bytu dispozičně vychází i ten modrý – ten má oproti žlutému navíc jednu místnost, ale ne ledajakou – jedná se o jedinou místnost v modulu 4,2 m v celé sekci.
A prohlídka sídliště mohla pokračovat dále. Další cíl byl zase o něco vyšší – místní věžové domy s výškou 12 nadzemních podlaží. Ani tyto věžáky nevidíme poprvé, jelikož se jedná o stejný typ, jako jsme navštívili těsně před televizní věží. Zde je pouze rozdílná barevnost fasády v čele s odlišným povrchem zábradlí lodžií.
Jak můžete vidět na fotkách výše, věžáky se mi podařilo nafotit z výšky – protože jsme do jednoho z nich vlezli. Otevřené dveře, to je prostě pozvánka, která se neodmítá, a vůbec nám nevadilo, že jsme ve stejném typu už byli. Následující fotky jsem fotil na mobil od Tomáše, můj měl už jen poslední procento baterie. Jelikož jsme veškeré přesuny prováděli trolejbusem, tak mobilu chybělo průběžné dobíjení v autě. Na Tomáše s Petrem jsem mohl ve společných prostorách domu frajeřit, protože jsem věděl, co nás za kterými dveřmi čeká – oni totiž v tom prvním věžáku poblíž televizní věže se mnou a s Adamem nebyli. Ani jsem nedělal fotky společných prostor, oba výtahy byly nové a už se začínalo stmívat – šlo nám hlavně o to dostat se na lodžii v posledním podlaží a udělat si tam nějaké fotky. Ovšem co bych to byl za turistu, kdybych nelezl až kam to jde. A tak jsme ještě šli prozkoumat schodiště vedoucí ke strojovně výtahů a na střechu. Strojovna byla zamčená, ale ty nové stroje by nestály ani za návštěvu. Nicméně střecha byla odemčená! Během chvíle jsme tak všichni byli na střeše a užívali si výhledy na všechny světové strany. Tedy Tomáš na střechu nechtěl, na to je moc slušný, ale alespoň jeho mobil na střeše byl!
A jelikož to bylo opravdu krásné místo, rozhodl jsem se své poslední procento baterie vybít právě zde a udělal ještě tyto snímky.
Záchyt policií ani místními obyvateli se nekonal, střechu jsme opustili, vypustili i pár holubů, kteří přebývali na schodišti a vyrazili na zastávku. Po chvíli už nás na další sídliště vezl trolejbus 14 Tr.
Justiniškės
Trolejbus nás svezl několik zastávek a ocitli jsme se na sídlišti Justiniškės. Už se poměrně stmívalo, ale stále se dalo fotit. Byla to poslední fotografická zastávka tohoto dne. Zdejší vysoké paneláky působily trochu balkánským stylem, konkrétně jsem v tom hodně viděl Chorvatsko. Především těmi lodžiemi situovanými jen v nejvyšších podlažích, posuďte sami, pro srovnání přikládám i fotku z Chorvatska.
V lokalitě byly i další neobvyklé domy. Ovšem tento styl, kdy mají domy zaoblená nároží a pouze vodorovné spáry, ten jsme už viděli – vzpomeňte na dva věžáky v nové prosklené čtvrti Šnipiškės. Zde máme ve stejném stylu i řadové domy. Jednotlivé sekce mají rozdílné výšky a na domech je mnoho zajímavých zaoblených detailů.
V oblasti byly ale i klasické paneláky. Jedná se o typ příbuzný domům se zdobenými dílci schodišťových lodžií. Hlavní změna je v tom, že zde již lodžie na schodišti není, a tak není ani zdobný prvek. Nicméně další konstrukční detaily, jako balkony přes jeden a půl modulu, domy stále mají. Také jsme zde viděli nové typy sekcí, především ty pro pravoúhlé spojování.
Adam na jedné z venkovních nástěnek u vchodu našel reklamu na zaoknování lodžií. Tedy ona to nebyla nástěnka, spíše nelegální výlep na dveřích do komory s popelnicí. Daný letáček jsme si opatrně odlepili a mám ho jako suvenýr. Člověk už se ani nediví, že tam mají ty lodžie tak často zabedněné, kdoví, kolik takových firem existuje – a každá má své řešení. Výsledkem je onen nevkus, který tam na lodžiích vládne.
A to již byl konec prohlídky tohoto sídliště, tma byla neúprosná. Vydali jsme se trolejbusem zpět pro auto a následně na jídlo do restaurace. Během čekání na jídlo jsme si našli ve Vilniusu ubytování – původní plán byl ještě ten den vyrazit na další město, ale Vilnius toho ještě měl hodně co nabídnout. Ubytování bylo v menším hotelu, který měl nonstop recepci, což nám vyhovovalo – dorazili jsme až kolem půlnoci. Byla to novostavba, nic zajímavého, proto z hotelu nemám žádnou fotku.
Fabijoniškės
Nový den jsme začali okolo osmi ráno, kdy jsme se probudili. Byla to sobota, a ve městě tak byl docela klid. Rozdělili jsme se, Tomáš šel k Petrovi a spolu se věnovali autobusům, my s Adamem jsme se vydali na sídliště Fabijoniškės. Sídliště je tvořeno modifikovanou soustavou, kterou jsme již ve Vilniusu viděli vícekrát – tedy soustava, u které balkony přesahují i do vedlejšího modulu. Nicméně zde se již nenacházejí schodišťové lodžie se zdobenými dílci. Výškově je sídliště členěno na hladiny pět a devět nadzemních podlaží. Z této hladiny občas vyčnívají věžové domy s výškou 18 nadzemních podlaží. Jejich vzhled se zaoblenými rohy působí oproti zbytku sídliště cizorodě.
Zajímavostí tohoto sídliště jsou prampouchy, nevíte co to je? Vězte, že se jedná o rozpěrné oblouky, typické u starých domů v centrech měst – slouží ke stabilizaci dvou domů, mezi kterými vede úzká ulička. Paneláky se svou nadstandardní tuhostí takové rozpěry samozřejmě nepotřebují, jedná se zde vyloženě o estetický prvek. V některých případech jsou prampouchy doplněny i bránami – průchody. Jedná se, na poměry panelových domů, o opravdu zvláštní okrasné prvky. Sídliště Fabijoniškės bylo budováno v závěru 80. let – to jsme zjistili i podle poklopů kanálů, na kterých byly vyražené roky výroby.
Nízká zástavba je tvořena panelovými domy s výškou pět nadzemních podlaží. Fasáda je povedená a dobře odolává zubu času. Příjemné je i barevné schéma, kdy se ke klasické okrové barvě kameniva přidává i bílá barva fasády. Bílá dominuje plasticky pojatým betonovým zábradlím balkonů a lodžií, bílé jsou také středové osy štítů, ty sestávají z dílců s plastickým tvarovaným povrchem. Všimli jsme si, že pouliční lampy se zde často připevňovaly přímo na fasády, a to typicky nad vstupní vchody. Mimochodem – okolí vstupního vchodu a sloupec panelů s okny schodiště rovněž kryje bílá barva. Zajímavé bylo i značení čísel bloků na štítech – vybraný dílec má modrou barvu a na něm jsou velká bílá čísla, která byla někdy doplněna i názvem ulice. Dokonce občas byly vidět i původní sovětské názvy ulic.
Vyšší zástavba má stejné estetické prvky, jako ta nižší. Najdeme tak zde stejné barevné schéma, stejné plastické zábradlí a osy štítů. Nejviditelnějším rozdílem je kromě výšky také řešení schodišťového sloupce – ten je širší, protože do těchto domů s výškou devíti nadzemních podlaží se musel vlézt i výtah.
Našli jsme také pár bloků, které měly racionalizované přísně hranaté prampouchy – v tomto případě už bych tomu ani prampouch neříkal. Asi někdo podal zlepšovací návrh.
Jako finále sídliště Fabijoniškės, jakožto i celého Vilniusu, představím již zmíněné zaoblené věžové domy s výškou 18 NP. Jejich vzhled se vymyká zbytku sídliště, které sází na klasickou panelákovou pravoúhlost. Snad to byl i záměr a vyloženě kontrastní věžáky mi nakonec ke zbytku sídliště celkem ladily. Jistě si pamatujete, že s věžáky se zaoblenými rohy jsme se už ve Vilniusu setkali – toto je další provedení stejného typu soustavy. Už při prvním pohledu na hlavní průčelí mi bylo jasné, že i tyto věžáky budou mít chodbové lodžie, které slouží primárně pro přístup na schodiště. Pro nás to znamenalo nutnost do jednoho z nich vlézt, a na některé z nejvyšších lodžií udělat snímky sídliště. Tento plán nám záhy vyšel a snímky s výhledem na sídliště v úvodu pochází právě z tohoto domu.
Bylo docela překvapením, že ačkoliv jsou zmíněné lodžie jediná cesta na schodiště, byly v několika nejvyšších podlažích zamčené! První odemčená lodžie, kterou jsme našli, byla stále ještě ve výšce vhodné k focení výhledů. Štěstí bylo, že navazující zaoblené balkony nebyly v případě této lodžie zaoknované – výhledy tak nic nerušilo.
Snímek výměníku se zaoblenými rohy ve fotogalerii výše, byl poslední, který jsem ve Vilniusu pořídil – stalo se tak v 10 hodin a 17 minut. Rozloučili jsme se Petrem, který ve Vilniusu bydlí, a následovala dvě hodiny trvající cesta do příhraničního města Visaginas.
Visaginas
Toto město je velice zajímavé, jedná se o litevskou obdobu našeho Havířova – tedy město vybudované na zelené louce – jen tedy v případě Litvy se město nebudovalo pro horníky, ale pro zaměstnance nedaleké jaderné elektrárny Ignalina. Město vzniklo v polovině 70. let, a až do roku 1989 jeho populace rostla, a to až lehce nad 30 000 obyvatel. Samotná jaderná elektrárna Ignalina byla spuštěna v roce 1984. Město mělo dále růst, protože i elektrárna měla růst – z plánovaných čtyř reaktorů byly ale nakonec dokončeny a spuštěny jen dva. Třetí reaktor byl rozestavěn, ale nikdy nebyl dokončen. Stavba čtvrtého reaktoru ani nezačala – naopak, došlo k úplnému vypnutí elektrárny a tím i odlivu obyvatel z města – to má dnes lehce pod 20 000 obyvatel a populace stále klesá. Jak asi tušíte, město Visaginas i s přilehlou jadernou elektrárnou, byla zastávka našeho výletu naplánovaná Adamem, který se, jak jsem psal v úvodu, zajímá o jadernou energetiku. Adam nám proto o elektrárně řekl mnoho zajímavostí.
Jaderná elektrárna Ignalina byla budována v dobách sovětské nadvlády nad zemí, není proto překvapení, že veškerá technologie elektrárny je sovětské konstrukce. Když se řekne jaderná elektrárna, většině z nás se vybaví nechvalně proslulý Černobyl na Ukrajině. Problém je, že Ignalina je vlastně úplně stejná, jako byl Černobyl – jen s tím rozdílem, že měla ještě větší výkon reaktorů. Když Litva vstoupila 1. května 2004 do Evropské unie, zavázala se, že jadernou elektrárnu odstaví – byla to totiž podmínka jejího přijetí do EU. Ignalina byla jedinou jadernou elektrárnou v celém Pobaltí a Litvě dodávala většinu elektřiny pro její potřebu. V roce 1993 dokonce padl rekord a elektrárna vyrobila 88,1 % elektřiny potřebné pro Litvu, což bylo zapsáno i do Guinnessovy knihy rekordů. Litva tak byla dlouhodobě zemí s největším podílem jaderné energie ve svém energetickém mixu. Nicméně dle dohody s Evropskou unií musela být elektrárna odstavena, k čemuž definitivně došlo v roce 2009. Likvidace elektrárny by měla probíhat do roku 2038 a většinu nákladů s tím spojených hradí Evropská unie.
Jaderná elektrárna Ignalina ovlivnila i skladbu obyvatel města Visaginas – jedná se dodnes o město s největším podílem Rusů – tvoří více než polovinu obyvatel města. Rusové jsou ve městě, protože se tam v dobách Sovětského svazu stěhovali jakožto odborníci na provoz své sovětské jaderné elektrárny. Město na mě působilo dobrým dojmem, byli jsme v něm v sobotu odpoledne a všude byl klid. Naše procházka městem začala v jeho západní části, kde jsme nechali i auto. První domy, které jsme viděli, byly cihlové – světle žluté cihly v kombinaci s panelovými stropy jsme viděli už ve Vilniusu, zde ale měly domy zcela jiné tvary (sekce), a také zajímavé spojovací krčky mezi sekcemi.
O chvíli později jsme už míjeli první pravé paneláky, tedy domy s panelovým obvodovým pláštěm a typickými spárami. Ovšem i mezi paneláky se tu a tam vměstnal cihlový dům, typicky plná rohová sekce. Panel a cihla tady vedle sebe existují v harmonii. Navíc v této části města již měly cihly klasické oranžové zbarvení, které se mi osobně líbí více, než to sovětské žluté. Cihlové nebyly jen rohové sekce, ale i spoje mezi řadovými sekcemi. V takovýchto cihlových spojích jsou místnosti přístupné z krajních bytů navazujících panelových domů. V úrovni přízemí je průchod pro pěší. Cihlové spoje mezi domy vyplňují zalomený prostor a jejích místnosti tak nejsou pravoúhlé.
Zdejší paneláky jsou stejná soustava, jako byla na posledním sídlišti, které jsme navštívili ve Vilniusu – Fabijoniškės. Ve Visaginas ale mají tyto domy odlišné řešení zábradlí balkonů a lodžií, odlišně řešené přístřešky nad vstupy a především chodbová okna. Vše jsem zde viděl v několika provedeních.
Opodál jsme narazili na polyfunkční domy stejné soustavy, avšak jejich architektonické ztvárnění bylo tak odlišné, že na první pohled nebyla příslušnost k dané soustavě poznat. Domy mají předsazený obchodní parter s cihlovým obkladem, stejný cihlový obklad dominuje i rizalitům a atikám – ty jsou vysoké jako běžné podlaží, což je styl převzatý ze Sovětského svazu. Obchodní parter měl mnoho vitrín prázdných, což je dáno vylidňováním města i nedalekým novým obchodním centrem.
Domy jsem samozřejmě prozkoumal i ze zadní strany – velkým úskalím všech polyfunkčních paneláků je právě zadní strana, která je často nepěkná. Hlavním důvodem je nutnost na zadní straně řešit zásobování a tím nutnost někam umístit mnoho ramp, vrat a dveří sloužících prodejnám. Zde se ale zadní strana docela povedla, protože cihlové obklady se ve velkém použily i na této straně. Masivní předsazené konstrukce se schodištěm jsem u této soustavy viděl poprvé a jedná se atypické řešení.
Opodál byly další klasické paneláky, dokonce ve schématu úplně stejném, jako ve Fabijoniškės – tedy s bílými prvky na štítech, chodbě a zábradlí. Chyběly jen prampouchy. Tedy záhy jsem prampouchy našel, ale ne mezi štíty, ale jako jakousi ozdobnou konstrukci mezi domy – byl to doslova roj prampouchů.
Následoval přesun zpět k autu, a to záměrně jinou trasou. Adam věděl, že ve městě se nachází i nedokončený bytový dům, proto jsme se k němu vydali. Jednalo se o cihlovou výstavbu z počátku 90. let, část bloku již měla finální výšku, druhá část bloku byla po částečné demolici. Do domu se ale nedalo nijak dostat, což byla škoda, a tak jsme jen udělali pár fotek a pokračovali dál. Jak by dům mohl vypadat, nám ukazuje protější dokončený dům stejného typu.
Přímo od nedokončeného bloku pokračovala promenáda, která byla po čerstvé rekonstrukci. Kombinace původních fasád a moderní promenády byla velmi působivá, všichni tři jsme se shodli, že se jedná o nejpěknější část města. Promenáda byla lemována domy různých typů, některé typy jsme viděli poprvé. Na konci promenády byla dokonce původní mozaika na štítu jednoho z domů.
Poté, co jsme došli k autu, jsme se přesunuli na jižní cíp města, kde průzkum paneláků pokračoval. Už při hledání parkovacího místa jsem viděl tolik zajímavých kousků, avšak o chvíli později jsem spatřil něco, co mě donutilo už konečně zaparkovat a vystoupit z auta. Byl to kostel naroubovaný mezi dva paneláky! Tento bizarní pohled se jen tak nevidí a po bližším průzkumu jsem usoudil, že stavba dříve kostelem nebyla, protože v okolí byly další stejné, avšak svým celkovým tvarem si o tu změnu funkce vyloženě koledovala. Ani nechci psát přestavbu, protože zvenčí přibyla akorát kopule s křížem. Pravděpodobně se jednalo o výměníky, možná v kombinaci s nějakou občanskou vybaveností.
K čemu tyto cihlové objekty původně sloužily, to se mi zjistit nepodařilo. Paneláky, mezi kterými jsou objekty kostelovitého tvaru vklíněné, jsou opět ty, které známe ze sídliště Fabijoniškės z Vilniusu – včetně povrchových úprav.
Nedaleko na mě čekala již dobře známá soustava se zdobeným dílcem přes schodišťové lodžie, avšak s výrazně upraveným kabátem – v této podobě už by příbuznost s Vilniusem hádal málokdo. Velkou část fasády také pokrývala mozaika s barvou oranžové cihly. Celostěnové obvodové dílce měly extra drážky, které síť spár zahustily, atika je sovětsky vysoká a zajímavě členěná. Zdobné dílce lodžií schodiště měly v tomto případě unikátní vzhled.
Před návratem zpět do auta jsem si ještě nafotil jedno zajímavé místo opodál – vypadalo to, že na místě stromy byly dříve než chodník, dříve než domy. Trochu jako nějaké město duchů, které si příroda bere zpět, posuďte sami.
Následně jsme se autem zastavili ještě u dvou paneláků, které jsem viděl cestou na předchozí lokaci – tyto paneláky mě zaujaly z toho důvodu, že působily sovětsky a obecně značně odlišně od všech, které jsme dosud viděli. Ano, ten sovětský původ jsem jim přiřkl opět kvůli té vysoké atice. Avšak i panely s keramickými obklady odkazují na Sovětský svaz, stejně jako okna s malou větračkou nad jedním z křídel. Na druhou stranu, zábradlí lodžií se stylovým vzorem bych spíše hádal na Litevce – jak jste již mohli mnohokrát vidět – s betonovým povrchem zábradlí balkonů a lodžií si uměli pěkně vyhrát.
A těmito paneláky skončila prohlídka města a vyrazili jsme směr Lotyšsko.
Daugavpils
Náš přesun do města Daugavpils trval z Visaginas necelou hodinu. Lotyšsko je nejchudší zemí z Pobaltí a první dojmy při cestě to potvrzovaly. Já se ale vlastně na ten jiný svět těšil a nevadilo mi, že tam mnoho scenérií vypadá jako v Rusku. Jelikož jsme měli hlad, naše první zastávka ve městě Daugavpils byl místní Lidl – ten jsem vybral záměrně, neboť je obklopen paneláky ze všech stran. Po nákupu jídla jsme se tak s bagetami v ruce vydali prozkoumat lotyšské paneláky.
Okamžitě mě zaujal nejvyšší panelák ihned za Lidlem, a tak jsme se k němu vydali. Jednalo se o naše první seznámení s lotyšským panelákem a nemohli jsme si vybrat lépe – jak jsem později zjistil, jedná se o jednu z nejčastějších soustav Lotyšska. Dům sestává ze dvou poměrně dlouhých sekcí, které jsou oddělené svislým úskokem. Dům působil, že užívá nějaký střední rozpon – okolo šesti metrů. Okraje každé sekce měly dva sloupce lodžií (které ale opticky působí jako jeden sloupec) s betonovým zábradlím s mozaikovým obkladem světle šedé barvy. Průčelí je tvořeno dlouhými parapetními panely doplněnými meziokenními pilířky – ty jsou vždy mezi moduly. Pokud bylo třeba rozdělit okna v rámci modulu, užilo se meziokenní izolační vložky s dřevěným obkladem. Zajímavá je atika, která je tvořena dvěma dílci nad sebou – klasickými parapetními panely a nad nimi pak atikové dílce s větracími otvory. Atika tak má výšku téměř shodnou s běžným podlažím.
Druhá strana domu byla velice zajímavá především díky členění schodišťových sloupců. Celá schodišťová osa je mírně ustoupená a obvodové dílce schodiště mají fasádu ze světle modré mozaiky. Okna schodiště jsou pak v každém dílci osazena v různé výšce, čímž kopírují stoupání schodiště. Na schodišťový sloupec plynule navazuje budka strojovny výtahů, která má stejnou povrchovou úpravu z mozaiky.
Opodál stály domy stejného typu, avšak měly mírně odlišně řešené schodišťové sloupce. Další odlišností byla mozaika i na štítech – nyní si tak ukážeme i štíty. Velice neobvyklá je totiž samotná skladba štítů, které jsou tvořeny pouze parapetními panely. Na výšku jednoho podlaží je tak užito dvou parapetních panelů nad sebou.
Mezi výše zmíněnými vysokými domy bylo i mnoho nižších domů stejné soustavy. Jejich výška byla pět nadzemních podlaží, což znamená, že jsou bez výtahů. Fasáda je tvořená ze stejných dílců, jako vyšší domy, avšak najdou se zde výjimky. Nižší zástavba má atiku běžné výšky, tedy pouze z jedné řady dílců. Nejviditelnějším rozdílem je pak náhrada lodžií za balkony. Další odlišností je řešení oken schodiště respektive celých schodišťových sloupců.
Balkony mají zajímavě řešené podlahy – balkonová deska má rozšířenou základnu a působí, jako by byla na parapetní panel doslova přilepena. Balkony nevyužívají celou délku modulu. I nízká varianta této soustavy má štíty tvořené výhradně z parapetních panelů – dokonce má na štítech i okna a vzniká tak zajímavý styk, kdy přesně v půli oken probíhá svislá spára mezi štítovými panely.
Dále jsme při procházce po sídlišti viděli i obdobnou soustavu, či spíše nějakou podvariantu výše zmíněné soustavy. Využívá stejných parapetních panelů a stropů, avšak příčné nosné stěny má z cihel. To má za následek i odlišné členění fasády, kdy jsou čela cihlových stěn předsazená a přiznaná. Štíty jsou tvořeny cihlami, protože i štíty spadají do soustavy příčných nosných stěn.
V případě polocihlové varianty této soustavy bylo užito několika řešení atik, schodišťových sloupců a zábradlí lodžií.
Spaní v Chruščovce
Následně jsme se vrátili zpět k autu a po ujetí pěti kilometrů směrem na západ jsme dojeli k domu, který byl našim finálním cílem. Jednalo se o cihlovou Chruščovku se čtyřmi byty na patře, ve které jsme měli objednaný nocleh. Už bylo docela málo světla, byli jsme unavení a začínalo pršet – bylo tedy úplně ideální se zabydlet a jít brzy spát.
Náš byt byl původně 1+1, ale byl celý po rekonstrukci a nově se jednalo o otevřený byt – kuchyň byla s obývacím pokojem a předsíní spojena v jeden celek a nikde tak nebyla příčka. Odstranění příček umožnil podélný nosný systém, díky kterému stropy nese obvodová zeď s okny a k ní protilehlá středová stěna. Byt byl zateplen zevnitř, což ještě zvýšilo už tak poměrně silnou tloušťku obvodové stěny s okny.
Nedokončený panelák!
Ráno jsme se vydali směrem k Estonsku, už to vypadalo, že brzy opustíme Daugavpils, avšak na východním okraji města přišel zvrat! U cesty jsme viděli nedokončený panelák! Hned jsme se museli otočit a panelák jít prozkoumat. Byla to výše zmíněná polocihlová varianta lotyšské soustavy. Jednalo se o dům o čtyřech sekcích z nichž jedna byla rohová. Celý dům měl výšku pěti nadzemních podlaží a dal by se rozdělit na dvě poloviny – jedna byla téměř dokončená, druhá, která obsahuje i rohovou sekci, měla dokončenou pouze hrubou stavbu.
Téměř hotová polovina působila dojmem, že v ní někdo přebývá, vstup byl poměrně zabarikádovaný, ale dostat by se tam dalo. Nicméně jsme vstup neriskovali a raději se soustředili na dokumentaci exteriéru. Zajímavé bylo, že v některých bytech byla plastová okna!
Více jsme prozkoumali druhou polovinu, u které se výstavba zastavila v závěru hrubé stavby. Chyběly některé meziokenní pilířky či dokonce části atik. Brzy jsme byli uvnitř a zkoumali dispozice a konstrukci. Potvrdilo se mi, že soustava užívá středního rozponu – v bytech bez vnitřních příček šlo dobře vidět délky stropních panelů. V některých bytech bylo vidět na zemi položené meziokenní pilířky. Buď je nestihli osadit, nebo jejich pád byl dílem vandalů. Patrné bylo i to, že v mezipatrech měly být shozy na odpadky.
Zajímá vás, jak by dům mohl vypadat po dokončení? Záměrně jsem si až do této části šetřil fotky, které jsem pořídil předchozí den – nafotil jsem totiž i hotový dům se stejnými prvky fasády, především řešení schodišťového sloupce.
Lociki
Po průzkumu nedokončeného paneláku jsme se vydali dále na cestu. Ovšem netrvalo to ani deset minut a opět jsme sjížděli ke krajnici, protože jsem u cesty viděl nejspíše další nedokončený panelák, tentokrát ale nízký lotyšský typ. Jednalo se o malé a nakonec velice zajímavé sídliště. Prvně se ale pojďme podívat na ten nedokončený panelák. Exteriér prozradil, že původně dům dokončený a obydlený byl – v dílcích byly vidět zbytky oken. Z nějakého důvodu ale lidé ten dům opustili, přitom zbylé na sídlišti byly obydlené.
Do interiéru jsem se málem nedostal, všechny vstupy byly zabedněné, ale nakonec jsem si našel skulinku, kterou jsem dovnitř vlezl. Dům byl očesaný, chyběly dveře, zárubně, bytová jádra a veškeré vybavení. Vše muselo být záměrně demontováno, jelikož byly po tomto vybavení na zdech a podlahách vidět stopy. Prohlídkou interiérů se mi tak potvrdilo, že dům byl v minulosti dokončený, ale z nějakého důvodu není obydlen. V domě jsem si také mohl zblízka prohlédnout ony zajímavé podlahy balkonů.
Kyjeváky!
Nyní je třeba si říct něco více o tomto sídlišti, potažmo osadě Lociki. Toto menší sídliště vzniklo pro důstojníky sovětské armády, která operovala na přilehlém vojenském letišti. Zajímavostí je, že na toto letiště byla v roce 1992 přesunuta sovětská vojska z Československa. Definitivně pak Sověti oblast opustili v roce 1994. A to není jediná spojitost s Československem. Okupanti si po roce 1968 postavili v Československu ve vojenských újezdech mimo jiné také paneláky – paneláky sovětské, dovezené z Kyjeva po dílcích – proto se jim říká Kyjeváky. Typická česká lokalita pro Kyjeváky je Ralsko, po odsunu sovětských vojsk zůstaly ale Kyjeváky prázdné, navíc Rusy notně vybydlené a zdevastované. Proto jich bylo mnoho postupně zdemolováno, některé se opravily a zbytek čeká na svou demolici – což je i případ domů na fotkách níže, které jsem vyfotil v Ralsku v září 2022.
A o to větší překvapení bylo, že jsem úplně stejný Kyjevák našel i na sídlišti Lociki. Konečně jsem tak spatřil a zdokumentoval kompletní a obydlený Kyjevák. Pro Kyjeváky je typické obložení panelů bílou mozaikou, jednotlivé dílce jsou ještě rozděleny čtyřmi svislými drážkami. Specifická je také atika, která má spáry do vzoru obrácených cihel. Některé byty měly původní okna, která byla shodná se zbytky oken, které jsem potkal v Ralsku.
Klasické Kyjeváky byly na sídlišti jen dva, kolmo k nim byl ještě jeden, ten byl ale mírně odlišný. Jeho dílce měly světle modrou mozaiku a nebyly členěné svislými zdobnými spárami. Atika byla rovněž bez zdobných spár.
Po zdokumentování Kyjeváků následovala téměř šest hodin dlouhá cesta do Estonska, konkrétně do města Järva-Jaani. Hranici jsme překročili u města Valka. Cestou byla jen jedna zastávka, a to poblíž města Põltsamaa, kde jsme viděli první panelák u cesty. Níže jsou tak fotky prvního estonského paneláku, který jsme viděli. Dovnitř se dostat nedalo, tak to bylo jen letmé seznámení s exteriérem.
Järva-Jaani
Do Järva-Jaani jsme nejeli kvůli panelákům, byla to zastávka prosazená Tomášem, kterého tam lákalo muzeum techniky, o kterém věděl, že tam jsou i nějaká vozidla MHD. Po příjezdu jsme potkali podivný poutač v podobě nabouraných aut. Vstup do muzea byl na opačné straně, nebylo potřeba s nikým mluvit, stačilo zaplatit kartou a turniket nás pustil do areálu. Většina exponátů byla venku a notně poškozena zubem času. Zatímco předchozí dny jsme měli příjemné teploty kolem deseti stupňů celsia, v Järva-Jaani byla teplota kolem nuly. Bláto na zemi bylo ale stále rozmočené a mezi stroji jsme se tak místy brodili. Do většiny exponátů se dalo i vejít, ale technický stav byl opravdu špatný, tím spíš, že do některých dlouhodobě zatékalo. Bylo tam k vidění téměř vše, co má kola – od aut, přes tramvaje, trolejbusy, až po kombajny a traktory. Snažili jsme se najít nějakou československou stopu a to se nám i povedlo – našli jsme tramvaj T4, což byla podvarianta nám dobře známé tramvaje T3. Hned za ní byl trolejbus 9Tr. Dále jsme tam našli nějaký peklostroj, který vycházel ze Škody 120.
Po opuštění muzea následovala hodinu a půl trvající cesta přímo na sever. Počasí přituhovalo, začalo sněžit a během chvíle jsme už jeli po lehce zasněžené silnici.
Kunda
Prakticky povinnou zastávkou každého Čecha v Estonsku je město s líbivým názvem Kunda. Již při příjezdu k ceduli s názvem města jsme na jejím sloupu viděli nálepku s českou vlajkou, což byla jen špička ledovce – sloupek byl plný cestovatelských nálepek z Česka. U cedule jsme se samozřejmě všichni vyfotili a následně se vydali hledat městské budovy, které mají na své fasádě název města. Narazili jsme ale na něco lepšího – záhon s názvem města! Udělal jsem si tak fotku záhonu a následně už se šlo na panelákové zastávky ve městě.
Panelákové zastávky jsem měl předem vytipované přes mapy. První byla zastávka u domů, které mi připomínaly tuzemskou soustavu T03B. Jejich fasáda byla členěná do menších bloků (blokopanelů). Domy mají výšku pěti nadzemních podlaží a sedlové střechy s nízkým sklonem. Jeden z nich měl parter s obchody, výlohy byly ale prázdné.
Druhá zastávka byla zajímavější – zdejší domy mi nepřipomínaly žádnou známou soustavu. Navíc mi skvěle zapadly do aktuálního mrazivého počasí, protože měly malá okna (na výšku). Většina domů sídliště byla v původním stavu – parapetní členění s bílou fasádou, která je doplněná červenou barvou meziokenních pilířků. Domy mají zapuštěné lodžie, které mají ale malou část podlah mírně předsazenou. Zábradlí lodžií je poměrně vysoké a dobře tak zapadá k vysokým parapetním panelům okolo. Schodišťové sloupce jsou mírně předsazené.
Mezi paneláky bylo i několik bludných balvanů, což byl pro mě, jakožto Středoevropana, velice zajímavý prvek veřejného prostoru sídliště. Po tomto sídlišti jsme se zašli podívat ještě na Kundský záliv.
Další cíl nás čekal o 100 kilometrů dále východním směrem – cesta byla kluzká, čerstvě zasněžená a nekonečně rovná.
Narva
Po hodině a půl cesty jsme dorazili do města Narva. Jedná se o padesátitisícové město, které je zajímavé tím, že přímo sousedí s Ruskem. Narva je nejvýchodněji umístěné město Estonska a přes 80 % obyvatel jsou Rusové. Hranici mezi Estonskem a Ruskem tvoří řeka Narva, podle které se město jmenuje. A právě výhled na Rusko byl důvodem naší zajížďky do města – Tomáš chtěl alespoň takto spatřit pravý Sovětský svaz. Já s Adamem jsme jeho nadšení nesdíleli a jen si odplivli správným směrem.
Do města jsme dojeli už při stmívaní, takže k focení paneláků nebylo vhodné světlo. Pár kousků jsem vyfotil ihned při příjezdu do města, bylo to však jen zastavení u krajnice pro pár rychlých fotek – viděl jsem i typy shodné se sídlištěm v Kundě.
Po prohlídce hranice jsem vyfotil ještě jeden zajímavý kousek, to už ale byla opravdu tma. Nicméně bych se do Narvy klidně někdy vrátil, panelákově vypadala docela výživně.
Dalším cílem byl Tallinn – hlavní město Estonska. Psal jsem, že Narva byla zajížďka, což se ukázalo právě při cestě do Tallinnu – téměř polovina trasy vedla po stejných silnicích, jako cesta Kunda-Narva. Když jsme tedy míjeli odbočku do Kundy, věděli jsme, že jsme zhruba v polovině cesty. Celkově nám přesun trval dvě a půl hodiny a do Tallinnu jsme přijeli lehce po 21h.
Ubytování jsme si našli cestou, zvolili jsme dřevěný bytový dům z roku 1917 v širším centru Tallinnu. Ubytování to bylo příjemné a pro nás i neobvyklé – v česku se na dřevěný bytový dům jen tak narazit nedá. Toto ubytování jsem důkladně nafotil:
Muzeum KGB
Po probuzení jsme se vydali na první zastávku – hotel VIRU. Moderní a dobře vybavený hotel z roku 1972 s výškou 74 m navštěvovali především hosté ze zemí mimo vliv Ruska, typicky Finové. Z toho důvodu bylo v hotelu i tajné pracoviště KGB, pokoje byly plné odposlechů atd. V hotelu se dalo v rámci vestavěných obchodů sehnat i zboží, které na tehdejším estonském trhu bylo nedostupné. Navíc bylo zboží za nízké ceny – aby si zahraniční návštěvníci odnesli zpět na západ falešné dobré dojmy z Estonské sovětské republiky. V hotelu je dnes i muzeum KGB – jedná se o komentovanou prohlídku prostor v nejvyšších patrech budovy, které původně sloužily potřebám KGB. K vidění tak byla kancelář vedoucího, technická místnost s vybavením pro odposlechy a různé chodby. Příjemným benefitem jsou střešní terasy, které v rámci prohlídkového okruhu navštívíte.
Paneláky v Tallinnu
Následoval přesun na sídliště, avšak cestou jsme narazili na opravdu pěkné paneláky, proto přišla první paneláková zastávka o něco dříve, než bylo v plánu. Toto neplánované zastavení bylo na ulici Liivamäe. V nejbližším okolí se vyskytovala pouze jedna soustava a pravděpodobně pouze jeden typ sekce.
Jako první jsme viděli stranu s okny schodiště. Tato strana nenabízí lodžie ani balkony, ozvláštněním je zde především zapuštěná středová část každé sekce, která ve svém středu zaujme malými čtvercovými okny – těch je vždy šest na jedno podlaží. Vedle oken schodiště jsou dílce s menšími okny, ty patří kuchyním krajních bytů. Sekce měly mezi sebou občas mírný zlom, ten byl vyplněný malou doplňkovou lodžií. Tyto nepatrné zlomy ve výsledku zvládly blok výrazně prohnout a vytvořit tak zajímavé pohledy.
Zadní strana obsahuje balkony i lodžie, ty ale splývají v jeden pohledový celek, protože je sjednocuje originálně řešené zkosení předsazených částí. Na první pohled ani není znát, že jeden sloupec jsou lodžie a druhý pouze malé balkony. Betonové zábradlí lodžií a balkonů má povrch ze sypané drti – tedy povrch shodný s fasádou obvodových dílců. Díky tomu zábradlí dobře zapadá ke zbytku fasády. Zkosení balkonů a lodžií je nejvýraznějším prvkem těchto paneláků.
Příjemným překvapením byly dvě sekce, které měly balkony a lodžie po modernizaci. Došlo u nich i k demontáži betonových zábradlí, která byla nahrazena šedými skleněnými deskami – v kombinaci s bezrámovým zasklením lodžií působilo to šedé zábradlí opravdu elegantně. Zbytek fasád byl v původním stavu a kombinace kameniva fasády a lesklých skleněných ploch vypadala úžasně. Bylo to příjemné překvapení, ale spíše výjimka potvrzující pravidlo – i v Estonsku totiž rádi zasklívají lodžie vším možným, tedy různé slepence oken a domácích konstrukcí.
Vstupní portály byly bohatě prosklené a vyvedené v předsazeném zádveří. Dveřní sestavy byly nové, ale není jim co vytknout – skvěle zapadají do okolí. Do jednoho z domů jsme se dostali a můžete si prohlédnout společné prostory. Prostory schodiště jsou v modulu 4,2 m a čekalo nás klasické rozložení – dvojramenné schodiště a vedle něj výtahová šachta. V mezipatře je za výtahovou šachtou shoz na odpadky. Měli jsme štěstí na sekci s původním velice zachovalým výtahem.
Soustava užívá modul 3,2 m jako hlavní – výjimku tvoří pouze schodiště v modulu 4,2 m a kuchyně situované vedle schodiště, které jsou v modulech 2,7 m. Na typickém podlaží jsou čtyři bytové jednotky – dva 3+1, jeden 2+1 a jeden 1+1. Byty 3+1 jsou situované na krajích a mají proto výhled na dvě světové strany. Oba byty 3+1 jsou téměř identické, jediným rozdílem je to, že zelený byt má větší předsíň, protože mu z její plochy neubírá společná chodba. Jsou to právě byty 3+1, které mají kuchyně situované v modulech 2,7 m vedle schodiště. Kuchyně zaujmou také svou komorou, ve které jsou umístěné stoupačky. Další stoupačky jsou v bytovém jádře na opačném konci bytu – každý 3+1 tak má dvoje stoupačky. Dispozici bytů mohu jen pochválit – místnosti jsou neprůchozí a předsíň je prostorná.
Byt velikosti 2+1, který na půdorysu níže najdete zvýrazněný červenou barvou, má rovněž povedenou dispozici bez průchozích místností. To, že má výhled na jednu světovou stranu, to je už úděl prostředních bytů, ale že má bytové jádro stejně velké, jako větší byty, to už běžné není. Byt má balkon – ten je ale poměrně malý, protože se jedná o onen stylový zkosený balkon, který pohledově navazuje na sousední zapuštěnou lodžii. Byt 1+1 je nejmenší v domě a jeho část s předsíní a kuchyní vychází z bytu 2+1. I nejmenší byt dostal balkon.
Posléze jsme se vydali zpět na původní trasu – na sídliště Katleri v severní části města. Zaparkoval jsem hned vedle nízkého paneláku se zajímavě řešenými lodžiemi. Domy měly i zajímavé suterénní dílce – okna měl suterén jen pod lodžiemi, zbylé dílce suterénu ozvláštňují jen fasádní nuty. Na sídlišti bylo těchto domů více a mezi nimi dokonce dobové podzemní parkoviště.
Na nízké domy navazovaly domy vyšší. Pravděpodobně se jedná o stejnou soustavu, avšak lodžie jsou řešené odlišným způsobem. A u lodžií rovnou zmíním jednu velkou zajímavost. Ve vyšších podlažích mají podlahy lodžií průchody s poklopy, kterými se dá evakuovat do nižších pater v případě požáru. Průchody jsou situované vždy u okraje lodžie a navazuje na ně žebřík na bočnici lodžie. Další průchod a žebřík je pak zase na opačné straně lodžie a tak pořád dokola. Tyto evakuační průchody ale má pouze několik nejvyšších podlaží – u nižších podlaží se nejspíše počítalo s dosahem plošin hasičských aut.
Na další paneláky jsme přejeli jen pár set metrů do vedlejší čtvrti Kuristiku. Místní paneláky byly vesměs vysoké a jejich fasády byly v decentní míře zdobené postmodernistickými prvky. Domy byly nejspíše mladším provedením soustavy se zkosenými lodžiemi, kterou jsme v Tallinnu začínali a viděli jste ji i na půdorysu. Zde jsou lodžie řešené odlišně – jako na nízkých domech předchozího sídliště.
Další novou věcí, kterou jsme na sídlišti Kuristiku viděli, byly plné rohové sekce téže soustavy. Do jedné z nich se nám podařilo i dostat…
Současné paneláky
V Estonsku se paneláky nikdy nepřestaly stavět. Proto jsem měl v plánu prohlédnout si a vyfotit i nějaké současné paneláky. Cestou na předchozí dvě sídliště jsme projížděli kolem jednoho nového sídliště, které bylo ideální pro seznámení s novými paneláky. Toto sídliště, jehož jméno se mi nepodařilo zjistit, obsahuje ulice Meeliku a Kiviriku. Sídliště čtvercového půdorysu nabízí několik variant paneláků a bylo stavěno na etapy v letech 2006-2019. Panelový vzhled se Estonci nesnaží nijak maskovat a všechny domy tak mají přiznané spáry, a tím i tak důležitý panelový rastr a pravidelnost.
Nejvíce mě zaujal panelák s pásovým členěním fasády, který navíc měl i tak typicky panelákové doplňkové barvy – šedou a červenou. Panely obvodového pláště jsou velké, často obsahují okna pro dvě místnosti. Ačkoliv má dům parapetní členění, konstrukčně má celostěnový obvodový plášť. Meziokenní pilířky jsou zvýrazněné pouze drážkami a obarvené šedou barvou. Okna s antracitovými rámy mají snížené parapety a jsou všechna v jedné rovině – proto je mohou doplňovat ony šedé meziokenní pilířky. Schodišťové sloupce jsou zapuštěné a vyvedené červenou barvou, která je shodná s barvou štítů. Trochu neobvyklé je, že tyto domy nemají lodžie ani balkony.
Druhým typem paneláků byly nižší a velice sympatické paneláky, které měly přiznaný celostěnový obvodový plášť. I tyto paneláky mají pravidelně rozmístěná okna se sníženými parapety. Většina plochy fasády připadá světle šedé barvě pohledového betonu, pouze malé svislé postranní plochy každého dílce mají doplňkovou barvu ze škály modrozelených odstínů. Poslední dvě podlaží pak mají barevné plochy na opačných stranách dílců, čímž je dům při celkovém pohledu patřičně ozvláštněn. Ani nižší zástavba nemá lodžie a balkony.
Předchozí dva typy paneláků byly z první etapy budované před rokem 2010, poslední typ si představíme nyní – s jeho výstavbou se začalo v roce 2010 a bloky postupně přibývaly až do roku 2019. Na těchto domech jsou stále přiznané spáry, což je chvályhodné, ale již přišly o panelákovou pravidelnost. Jako jediné mají balkony a lodžie. Pravidelnost fasády rozbíjí odlišné rozmístění balkonů v nejvyšších podlažích a stejně tak i odlišné rozmístění oken v nejvyšších podlažích. Balkony i lodžie mají ocelovou konstrukci. Většina fasády domů má příjemnou bílou barvu, doplňkově je užito šedé barvy – z hlediska barevnosti není domům co vytknout.
Sídliště Väike-Õismäe
Jako poslední zastávku Tallinnu jsme měli sídliště Väike-Õismäe, které bylo doslova na druhé straně města. Po půl hodině jízdy jsme dorazili na okraj tohoto zajímavého sídliště. Tomáše s Adamem jsem vysadil u přilehlého nákupního centra, aby nakoupili zásoby a ukojili svůj akutní hlad. Já dal přednost okamžitému focení paneláků i za cenu kručení v břiše – již se stmívalo a na jídlo prostě nebyl čas. Sídliště Väike-Õismäe je velmi zajímavé z hlediska urbanismu. Celé sídliště se doslova točí okolo umělého jezera v jeho středu. Okolo jezera je obrovský kruhovitý park, ve kterém jsou situované školky a školy, po obvodu tohoto kruhu zeleně pak začínají panelové domy, které také tvoří obrovský přerušovaný kruh (pomocí mírných zlomů mezi sekcemi). Občas jsou mezi nimi věžové domy a sídliště se i v dalších úrovních drží kruhovitého tvaru.
Sídliště Väike-Õismäe, ZDROJ: Mait Metsur, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons
Řadové domy na sídlišti jsou ona již dobře známá soustava se zkosenými lodžiemi, kterou jsme viděli ráno po návštěvě muzea KGB. Zdejší domy jsou identické, pouze mají odlišně řešená zábradlí lodžií a balkonů – ta jsou stále betonová, ale namísto kameniva mají plastický povrch.
Přikládám také půdorys znázorňující princip zlomů mezi sekcemi, díky kterým se mohou bloky přizpůsobovat kruhovitému charakteru sídliště. Zlomy bloku jdou vidět na posledních dvou fotkách výše.
A finálním cílem Tallinnu, jakožto i celého Estonska, se staly věžové domy vklíněné tu a tam mezi řadové domy popsané výše. Věžové domy s výškou 16 nadzemních podlaží jsou výškové dominanty sídliště a mimo své výšky zaujmou především zábradlím na lodžiích. Zábradlí je betonové a červené, čímž je dostatečně odlišeno od okrové barvy fasády, především je ale zábradlí hravě tvarováno do volánků, což mu propůjčuje nezaměnitelný vzhled. Zábradlí vynikne především na nárožních lodžiích, které mají svou podlahu, jakožto i zábradlí, zaoblené. U domu, který jsem fotil (původnější jsem nenašel), byla ve stejném stylu vyvedena i zídka u násypu před hlavním vstupem.
Pak už jsem musel jet vyzvednout Tomáše s Adamem před obchodní centrum a rychle jsem něco snědl na parkovišti. Poté se mohlo vyrazit na čtyřhodinovou cestu zpět do Lotyšska, tentokrát ale na jeho druhý konec, a to do hlavního města Riga.
Riga
Riga má 660 000 obyvatel a je největším městem celého Pobaltí. Do města jsme přijeli ve 22:30 a ubytování jsme si tradičně našli teprve cestou v autě. Tentokrát padla volba na nocleh v zahradní chatce – chtěli jsme zkusit něco nového. Když pan domácí zjistil, že jsme Češi, okamžitě na nás vytasil svou domácí pálenku, kterou nám ihned dal okoštovat. Tomáš je abstinent, ten se z toho vyvlekl, já s Adamem jsme ale vzápětí cítili, jak nám hoří v krku. Pálenka to byla opravdu silná a od pána jsme nakonec i nakoupili nějaké zásoby domů. Ubytování bylo příjemné, v chatce byl krb, takže bylo přes noc teplo.
Po probuzení jsme se brzy vydali na první zastávku – tu vymyslel Tomáš a tak to nemohlo být nic jiného, než jakási polozapomenutá busta Lenina. Samozřejmě ve stylovém zlatém provedení. Ovšem dostat se k ní nedalo, tak jsme udělali jen pár fotek přes plot. Nicméně tohle seznámení přes plot byla jen taková ochutnávka, ještě nás totiž různých Leninů čekalo mnohem více…
Paneláky Rigy
Po rozloučení s Leninem jsme vyrazili do východní části města, kde je několik velkých sídlišť. Těsně před cílem jsem ale neodolal a sjel dříve, než bylo v plánu. Ve čtvrti Dārzciems jsem totiž viděl větší množství nezateplených paneláků. Ihned po zaparkování jsme prošli průchodem nejbližšího paneláku a už nás ze všech stran obklopovaly původní paneláky. Domy měly většinu plochy fasády řešenou jako keramický obklad, což byl prvek, který jsme dosud nikde v Pobaltí neviděli, tedy snad až na ty poslední dva paneláky v Daugavpils. Fasádu člení patrové římsy, což je pro paneláky také poměrně neobvyklý prvek. Soustava má zapuštěné lodžie, některé jsou velmi úzké – jsou v modulu 2,4 m. Takové malé lodžie lze samozřejmě poměrně snadno zabednit oknem, čehož mnoho obyvatel s chutí využilo.
Vyloženě zalomené sekce soustava nemá, přesto jsou některé domy vůči sobě zalomené a propojené speciální konstrukcí. Na první pohled obyčejný větrolam, avšak z užší strany je v této konstrukci sloupec lodžií, které jsou přístupné z krajních bytů. O lodžii se v každém patře dělí dva byty – každý v jiném domě – a tato lodžie je spojuje v jeden konstrukční celek. Od souseda v jiném domě na jiném pozemku vás tak dělí jen tenká příčka v lodžii. V přízemí lodžie vždy chybí, protože ustoupily průchodu pro pěší.
Tato konstrukční soustava byla vyvinutá začátkem 80. let přímo v Lotyšsku a neměla by tak vycházet z nějakého ruského vzoru. Snad právě proto se oprostila od sovětského rozponu 3,2 m a nabízí rozpony rovnou tři. Největší rozpon má délku 3,6 m, což je hodnota stejná, jako u velké části československých paneláků. Dále soustava používá rozpon 3 metry a nejmenší rozpon 2,4 m. Jistě, 2,4 m je málo, ale když zjistíte, že tento rozpon mají jen předsíně, které jsou navíc vybaveny oknem? Soustava samozřejmě užívá klasický příčný nosný systém s podélnou výztuhou. Běžná řadová sekce má úctyhodonou délku lehce přes 31 m a v deseti modulech se rozkládají čtyři byty různých velikostí.
Následující půdorys zobrazuje typické podlaží běžné řadové sekce z fotek výše. Dispozice bytů jsou povedené a zajímavé. Každá z úzkých lodžií v modulu 2,4 m patří předsíni některého z bytů. Předsíň s oknem, respektive přímo s lodžií, byť malou, to je opravdu nevídaný prvek panelákových bytů. A předsíně situované v příčném modulu 2,4 m mají za následek i neobvyklé řešení zbytku dispozice bytů – některé místnosti jsou přístupné pouze přes obývací pokoj.
Největší byt v sekci je modrý 4+1 v pravé části půdorysu. Vzhledem ke své velikosti je byt vybaven i druhým jádrem, ve kterém je WC a umyvadlo. A když jsme u těch bytových jader, tak ta jsou zděná. V každém bytě na míru jeho velikosti. Největší byt má jako jediný dvě velké lodžie, které jsou navíc spolu propojené průchodem v příčné nosné stěně. Mimo těchto dvou lodžií má ještě malou lodžii v předsíni, celkem tak byt disponuje třemi lodžiemi. Byt je prostorný, tři z jeho čtyř místností využívají největšího rozponu 3,6 m. Vedle hlavního bytového jádra, které má oddělenou koupelnu a WC, se nachází i praktická komora. Předsíň s oknem (lodžií), kterou se do bytu vchází, nabízí přímý vstup do kuchyně, obývacího pokoje (dvoukřídlými dveřmi) a do chodbičky k doplňkovému jádru. Jelikož je kuchyň hned vedle předsíně s lodžií, přímo se vybízí zřídit v předsíni u lodžie i jídelnu.
Druhým největším bytem je 3+1, který je situován na protější straně domu. Na půdorysu je znázorněn červenou barvou a prakticky se jedná o zrcadlení předešlého bytu – jediným rozdílem je absence jedné místnosti na straně s lodžiemi.
Zelený byt má dispozici 2+1 a je to jeden z dvou prostředních bytů, proto má výhled jen na jednu světovou stranu. I tento byt má povedenou předsíň s lodžií, ze které se dostanete prakticky do celého bytu. Přímo z předsíně se dostanete do obývacího pokoje a do kuchyně. Předsíň dále vede do menší chodby, ve které je situované bytové jádro (s odlišnou dispozicí oproti větším bytům) a vstup do krajní místnosti s lodžií.
Nejmenší byt jsem tradičně označil žlutou barvou a je to 1+1. U tohoto bytu tvoří ona parádní předsíň s lodžií již poměrně velkou podlahovou plochu, která v malém bytě přijde jistě vhod. Z předsíně se přímo dostanete do celého bytu – do obývacího pokoje, kuchyně i bytového jádra. Zajímavostí je, že kuchyň má lodžii, avšak nevedou na ni balkonové dveře! Pro přístup na kuchyňskou lodžii tak musíte použít vedlejší malou lodžii předsíně, která je s tou kuchyňskou propojena průchodem, obdobně, jako dvě lodžie sousedního modrého bytu.
Pár set metrů dále jsem si všiml věžáku, který měl mé oblíbené lodžie na schodišti, což pro mě znamenalo jediné – možnost skvělých výhledů. Vydali jsme se tedy k věžáku s tím, že si počkáme, až někdo půjde a pustí nás. Ve věžácích se, vzhledem k velkému počtu obyvatel, nikdo neptá „za kým jdete“ a podobně. Když vzápětí z domu vylezla mladá slečna, dveře se za ní zavíraly tak pomalu, že jsme neváhali a během chvíle už jsme byli v tmavé hale. Dle předpokladu jsme byli oné mladé slečně ukradení, ovšem překvapením byla funkční vrátnice! Ihned jsme byli starší paní dotázaní za kým jdeme (nejspíš). Paní neuměla anglicky, my neuměli lotyšsky. Zachránil to Adam s ruštinou a poté, co jsme paní společnými silami vysvětlili, že se chceme dostat nahoru, abychom si udělali fotky, nás pustila. Myslím si, že dost pomohlo i to, když jsem ji ukázal svou galerii v mobilu se stovkami fotek paneláků. Do domu jsme se dostali tak rychle, že jsem nestihl ani udělat detailní fotky domu samotného. Poté, co jsme dům opustili, jsem rovněž fotky zapomněl pořídit, protože jsem už měl oči jen pro další a další paneláky na obzoru. Mám tedy jen jednu fotku štítu daného domu, kterou jsem si udělal cestou k hlavnímu vchodu. Naštěstí si Adam udělal taky jednu fotku, tak můžete vidět i průčelí.
Chodba s výtahy byla osvětlená prosklenými dveřmi vedoucími na lodžii, ze které se dále dá dostat na schodiště. Tedy se jedná o princip stejný, jako u věžáků z Vilniusu, které jsme také navštívili. Zaujal mě výtah s trojkřídlými dveřmi, ale ten byl vypnutý. Svezli jsme se tak vedlejším menším výtahem, který byl v původním stavu. Chodba s byty, která byla situována kolmo na chodbu s výtahy, byla tmavá, jelikož je téměř bez přísunu denního světla. Společné prostory byly celkově zanedbané.
Výhled na sídliště byl pěkný, protože všechny domy byly v původním stavu – tedy bez jedovatě křiklavých barev nových fasád. Zajímavá byla změť kabelů vedených mezi střechami domů, kolikrát vedly kabely přímo přes atikové dílce, jako by se jednalo o špatně navrženou počítačovou hru.
Po prohlídce věžáku jsme se vydali prozkoumat další část sídliště, která byla situována za cestou, po které jsme přijeli. Domy byly stejné soustavy, jako na protější části sídliště, ale měly určité odlišnosti. Bylo zde mnohem menší množství dílců obložených keramikou. Navíc se zde vyskytovaly i barvy keramiky, které na předchozí části nebyly – například zelená nebo žlutá.
Sídliště Pļavnieki
Po zběžném nafocení paneláků v lokalitě na fotkách výše jsme se vrátili k autu, abychom se vydali k původnímu cíli – sídlišti Pļavnieki. Znamenalo to vlastně jen asi minutový přejezd autem – tak blízko k cíli jsme před neplánovanou zastávkou byli. Ovšem i během tak krátké cesty si Adam všimnul, že u cesty se staví nové paneláky! A tak byla opět neplánovaná zastávka, byť fakticky už v cíli, protože tato výstavba probíhala na území sídliště Pļavnieki. Byl jsem opravdu natěšený, že uvidím osazování panelu jeřábem, ale dorazili jsme pozdě – hrubá stavba byla už hotová. Jednalo se o výstavbu celostěnových paneláků bodového půdorysu, dva domy byly rozestavěné, dva opodál již byly hotové a obydlené. Hotové domy prozradily, že i u těch ve výstavbě zůstanou spáry po dokončení přiznané!
Kruhy
Ony nově stavěné paneláky už byly situované při původní panelové výstavbě sídliště Pļavnieki, a tak jsem si ihned po nových panelácích mohl vyfotit i tyto starší kousky. V podstatě už to byl stejný typ, jaký jsem chtěl opodál fotit, nebýt toho, že jsme zastavili u novostaveb paneláků. Pravděpodobně se jedná o předchůdce soustavy s lodžiemi v předsíních, kterou jsme si ukázali výše. Tyto domy mají obdobně řešené štíty s patrovými římsami, avšak na průčelích již patrové římsy nejsou. Obvodové dílce mají povrch z bílé mozaiky, která je v předposledním podlaží vystřídaná oranžovou a v posledním podlaží hnědou barvou. Poslední dvě podlaží s odlišnou barvou mozaiky tak všechny domy decentně ozvláštňují. Atika, která má výšku jednoho podlaží, má barvu opět bílou, čímž ostře ohraničuje poslední hnědé podlaží. Některé domy mají pro změnu barevně odlišené první a druhé nadzemní podlaží. Největší parádu na domech ale dělají dílce schodišťového sloupce, které obepínají kruhovými římsami okna schodiště. Kruhový efekt umocňuje i odlišná barva mozaiky uvnitř kruhů. která tak dobře maskuje čtvercový tvar oken.
Kruhové vzory se opakují i u cihlových objektů občanské vybavenosti, které jsou vsazené mezi domy. Těmito objekty vedou často průjezdy a průchody, které jsou zdobeny kruhovými či půlkruhovými otvory.
Nejvyšší stavba Evropské unie
Ze sídliště jsme se vydali na opačný konec města, kde jsme měli v plánu navštívit televizní věž. Ačkoliv měla být věž otevřená, tak otevřená nebyla – to jsme se dozvěděli až na místě. Měla zrovna probíhat rekonstrukce věže. Dovnitř jsme se tak nedostali, a museli jsme se spokojit jen s prohlídkou exteriéru. Elegantní věž byla dokončena v roce 1989 a se svou výškou 368,5 m je stále nejvyšší stavbou Evropské unie! Věž stojí na třech ladných nohách, které se směrem k vrcholu věže zužují a spojují do jednoho celku. Nohy věže jsou zkosené a moc jsem se těšil na jízdu výtahem v nakloněné šachtě, na tu si ale budu muset počkat až do znovuotevření věže…
Lotyšská akademie věd
Vyhlídka na televizní věži sice nevyšla, v záloze ale byl nedaleký mrakodrap Lotyšské akademie věd. Budova dokončená v roce 1961 (výstavba trvala 10 let) nabízí výhled ze střešního ochozu ve výšce 65 metrů. Po dokončení se budova se svými 108 metry stala vůbec prvním mrakodrapem v zemi. U nás by se nejspíše dům označoval jako socialistický realismus, místní ji ale označují jako stalinistický klasicismus. Návštěvu této budovy nám samozřejmě naplánoval Tomáš, který má rád zdobenou architekturu socialistického realismu.
Do budovy se vchází vysokými dveřmi, ke kterým se dostanete po širokém venkovním schodišti. Po přezdobeném exteriéru člověk očekává ještě zdobnější interiér, ale opak je pravdou. Po vstupu do domu se ocitnete ve velké hale, ve které je ještě jedno menší schodiště. Stěny jsou sice obložené kamennými obklady, strop je vysoký, přesto interiér za exteriérem výrazně pokulhává. Na dobrém dojmu nepřidalo ani slabé osvětlení haly.
V nevzhledné budce pro vrátnou jsme si zakoupili lístky na vyhlídku, a vydali se směrem k výtahu. Starý výtah by jistě můj dojem z interiéru vylepšil, ale v domě již byl výtah nový. Dostali jsme instrukce, že máme výtahem dojet do posledního podlaží a následně vyjít ještě dvě patra pěšky. Po vystoupení z výtahu nás šipky navedly ke schodišti a po vyšlapání jednoho podlaží pak ještě k druhému schodišti, které již nebylo v ose hlavního schodiště. Každopádně díky šipkám nebyl problém dostat se tam, kam jsme chtěli, a tak jsme za chvíli již otevírali dveře na vyhlídkový ochoz. Vyhlídka se nachází ve výšce 65 metrů a mimo výhledů lze také zblízka obdivovat fasádu objektu.
Výhledy mě osobně docela zklamaly, protože poblíž nebyly žádné paneláky nebo sídliště!
Zolitūde
Další zastávkou v Rize byla čtvrť Zolitūde v západní části města. V Zolitūde je i velké sídliště, které z ptačí perspektivy (na mapě) vypadalo docela zajímavě. Až po příjezdu na místo jsme ale zjistili, že sestává ze stejné soustavy, jako jsme viděli ráno na první panelové zastávce (soustava s předsíněmi, které mají okna). Zdejší paneláky měly trochu jiné řešení fasády, například povrch betonových zábradlí lodžií nebo odlišně řešená chodbová okna. Když už jsme tam ale byli, tak jsme si udělali menší okruh a já fotil.
Ovšem nakonec to nebyla až tak zbytečná zajížďka, protože jsme se i dostali do jednoho vchodu. Společné prostory jste už mohli vidět na půdorysu výše, pro přehlednost přidávám půdorys znovu i pod fotky níže. Dvojramenné schodiště má zajímavě zkosené okraje a jeho zábradlí působí až funkcionalistickým dojmem (na první pohled a ještě se nesmíte dívat moc upřeně). Záhadou nám byl podhled podesty, který je podivně zkosený. Nepodařilo se nám přijít na důvod, proč má podesta takový tvar podhledu.
Ještě jednou kruhy
Následně jsme se vrátili na sídliště Pļavnieki, kde jsme byli už dopoledne. Toto sídliště je situováno v jihovýchodní části města, a bylo tak poblíž cesty z města směrem k Litvě, kterou jsme se záhy chystali využít. Na sídlišti Pļavnieki nám totiž dopoledne unikly zajímavé paneláky! Mimo stylových paneláků s kruhovými vzory se tam totiž stavěly i paneláky, které jsme viděli v Daugavpils. Města Riga a Daugavpils jsou prakticky každé na opačném konci Lotyšska, řešené paneláky tak měly nejspíše celostátní platnost. Na první fotografii je dům v Daugavpils, na druhé pak stejný typ v Rize.
Rozdíl je v barevnosti, domu v Rize chybí modrá mozaika na schodišťovém sloupci. Na druhou stranu má dům v Rize velice stylový parter, který je maximálně odlehčený. Celý parter sestává ze sloupů, mezi kterými je díky střednímu rozponu dostatek prostoru. Jediné vyzděné místo je prostřední část se vstupem do domu. Tyto domy slouží jako doplněk k (na tomto sídlišti) běžným panelákům s kruhovými vzory kolem oken. Stejných domů bylo v okolí ještě několik, všechny byly s odlehčeným parterem.
V okolí je i občanská vybavenost, která si s motivem kruhu, který dominuje běžným panelovým domům v lokalitě, pěkně vyhrála.
Rigu jsme opouštěli v 15:30 a náš další cíl se od nás nacházel dvě hodiny cesty. Během tohoto přesunu jsme definitivně opustili Lotyšsko.
Hora křížů
Já s Adamem jsme se již velice těšili na litevské město Panevėžys, ve kterém na nás čekala opravdová lahůdka. Tomáš ale ještě měl, na půli cesty mezi Rigou a Panevėžys, naplánovanou zastávku. Proto jsme okolo 17:30 zastavili na místě zvaném Hora křížů. Jako totálního ateistu mě křesťanské poutní místo vůbec nelákalo, ale nakonec to tam bylo docela zajímavé, místy až bizarní. Jedná se o umělý pahorek (mohylu) z 18. století, na kterou byly umisťovány kříže při různých příležitostech, například po Polském povstání v listopadu 1831. Na začátku 20. století již na Horu křížů nosili další kříže i běžní lidé, a to k různým příležitostem. Hora křížů se stala posvátným místem a konaly se tam i bohoslužby. Sovětský svaz, ke kterému Litva nedobrovolně patřila, chtěl toto poutní místo zničit, protože odporovalo ideologii ateistické společnosti Sovětského svazu. V roce 1961 tak na Horu křížů najely buldozery a kříže byly zničeny. Dřevěné se spálily, kovové odvezly do šrotu a betonové s kamennými se zakopaly. Brzy ale věřící kříže obnovili. Do roku 1984 byla Hora křížů ještě několikrát zničena a následně věřícími obnovena. Dokonce byla hlídána KGB a armádou, přesto bylo toto místo vždy po zničení obnoveno. Od roku 1990, kdy se Litva odtrhla od Sovětského svazu, již růstu hory nic nebránilo. V roce 1993 Horu křížů navštívil papež Jan Pavel II. Dnes je na tomto místě přes 200 000 křížů.
Na Hoře křížů už se nám docela stmívalo, do svého dalšího cíle, města Panevėžys, jsme tak dojeli zhruba o dvě hodiny později a již byla tma.
Panevėžys
Město Panevėžys mi Google mapy překládaly jako Panevézy, což jsme s Adamem brzy záměrně začali komolit na Panelvézy. Pro většinu lidí by byla nejsvatějším místem z celého výletu Hora křížů, avšak pro nás, panelákofily, bylo ve městě Panevėžys něco mnohem svatějšího!
Po příjezdu do města jsme ale ono svaté panelákové místo nenavštívili, byla tma a první seznámení by tak bylo nedůstojné. Hlavně jsme se museli ubytovat. Volba tentokrát padla na byt ve výškovém domě. Byt byl sice po rekonstrukci, jak jsem později zjistil, tak i po změně dispozice, přesto tento byt hodnotím jako nejlepší nocleh celého výletu. Byt, a hlavně dům, totiž dokonale vystihoval sovětskou atmosféru!
Dobrodružství byl už check-in. Majitel bytu nezaslal žádné instrukce, například kde najdeme schovaný klíč. Nebyl ani nikde před domem, čas našeho příjezdu přitom znal dopředu. Během trochu zoufalého hledání nějakých indicií jsme se dostali i do domu, protože hlavní dveře nešly úplně zavírat. Letmé seznámení s interiérem domu nás ujistilo v tom, že jsme opravdu v Sovětském svazu. Otlučené stěny, typicky vysoké zelené linkrusty, zničené schránky, zářivkové osvětlení a za okny tma – zkrátka, vyloženě sovětská atmosféra. Že byly chodby tmavé, špinavé a zanedbané, to mi nevadilo, bral jsem to jako autentický zážitek. Pro Sovětský svaz je typické, že o veřejné prostory se nikdo nestará, měl by to dělat stát, ale to je vždy špatný hospodář. A v rámci bytového domu jsou veřejnými prostory právě chodby a schodiště. Stačí ale jen otevřít dveře do bytu, a rázem se ze Sovětského svazu teleportujete do jiného světa. Každý si zkrátka hledí jen svého, své byty si lidé opraví a zvelebí, mnohdy si jsou schopní i jen svůj byt zvenku zateplit, do společných prostor ale investují jen nejnutnější prostředky.
Adam situaci zachránil svou ruštinou a po telefonu se s majitelem bytu domluvil. Po asi dvaceti minutách na místo přijel majitel bytu, suverénně zaparkoval na požární plochu před domem, a jal se nám ukázat náš byt. Náš byt byl po přestavbě, což se dalo čekat, vyloženě původní byt nikdo turistům nenabízí, protože turistů po něm toužících moc není. Původně byl byt s dispozicí 1+1, majitel ale odstranil příčku mezi kuchyní s předsíní a obývacím pokojem, čímž vznikla jedna velká místnost s kuchyňským koutem. Na půdorysu níže se jedná o jeden ze žlutých bytů.
Stejný typ domu jsme viděli už ve Vilniusu, to nás ale vůbec nenapadlo, že v něm budeme o pár dní později i bydlet. Nosné zdi jsou cihlové a stropy z panelů. Dům má převážně chodbovou dispozici, proto jsou v něm jen menší byty. Některé mají lodžie, ale ten náš lodžií vybaven nebyl.
Při odchodu jsem ještě nafotil původní společné prostory a výtah…
Stroj času
Výlet do Pobaltí se mi líbil, navštěvovat všechna ta místa, která jsem znal jen z map a Street View. Bylo to opravdu super, ale nejvíce jsem se celou dobu těšil na to, co právě teď mělo přijít – nedokončený panelák. Jeden nedokončený panelák jsme už sice viděli v Daugavpils v Lotyšsku, ten ale byl již téměř hotový, a měl tak svou finální výšku a střechu. Ovšem nedokončený panelák na západním okraji Panevėžys je úplně o něčem jiném – uprostřed stavby se u něj doslova zastavil čas! Dodnes má tak některé místnosti nezastropené, dokonce na některé dílce obvodového pláště nenavazují ani vnitřní nosné stěny! Tento dům beru jako stroj času – dostal mě na začátek 90. let a já tak mohl spatřit průběh stavby paneláku! Před příjezdem na místo jsem měl velká očekávání, protože jsem přes Street View znal jen malý kousek tohoto paneláku. Na leteckém snímku šly vidět i nepoužité dílce kolem domu, což dávalo tušit, že toto bude opravdu výživná zastávka.
K domu jsme přijeli v 10 hodin a 21 minut. Byla středa, tedy všední den, a většina lidí tak byla v práci nebo ve škole – na okraji tohoto sídliště tak byl hrobový klid. Museli jsme si ale i tak dávat pozor, aby nás nikdo nechytil a nezajímal se o nás. Ovšem ihned po vystoupení z auta jsem úplně přestal vnímat možná rizika, a má pozornost směřovala ke skládce dílců, kterou jsme z okraje parkoviště viděli o něco dříve, než onen nedokončený panelák. Než jsem ale stihl dojít ke skládce, zaujal mě mikro-paneláček, který byl poblíž skládky a dosud jsem o jeho existenci netušil! Objekt složený ze čtyř vnitřních stěnových panelů, z nichž jeden byl s dveřním otvorem, byl zastropen běžnými stropy. Provizorní stavba vznikla nejspíše jako sklad stavby a měla být následně rozebrána. I proto si nikdo nelámal hlavu se styky mezi dílci.
Ihned poté jsme se vydali ke skládce dílců. Bylo to jako v ráji. Než se dostanu k popisu dílců na skládce, vysvětlím i principy skládky samotné, které jsou díky zastavení času stále dobře vidět. Z panelárny se dílce přivezly na staveniště, kde měl nový panelák vyrůst. Musely být vždy v těsné blízkosti budovaného domu, aby na ně i na dům dosáhl věžový jeřáb. Zároveň ale bylo potřeba, aby byly dílce skladovány tak, jak budou uložené v domě. Proto musely být nosné stěnové dílce uložené ve svislé poloze, stejně tak dílce obvodové a příčkové, kdežto stropní dílce musely na skládce být uložené ve vodorovné poloze. Stropy na skládce stačilo položit na zem a následně na sebe. Horší to bylo s těmi dílci, které měly být ve svislé poloze. Jako opěrné body sloužily speciální staveništní prefabrikáty, které se po dokončení domu měly převézt na další stavbu. V tomto případě k dokončení stavby nikdy nedošlo, a my si tak můžeme tyto opěrné prefabrikáty prohlédnout. Dva z nich byly volné (nebyly o ně opřené žádné dílce), a tak se skvěle daly nafotit. Mimo betonových opěrných dílců byly na skládce i kovové opěrné konstrukce. Ty byly určené pro delší dílce.
Na staveništní skládce byl téměř celý sortiment dílců – dílce obvodového pláště, včetně zdobných atikových dílců, dále dílce příčných nosných stěn, stropní dílce a příčkové dílce. Bylo zde také vidět speciální dílce pro instalační šachty. K dokonalosti chyběly už jen schodišťové dílce a dílce lodžií. Při prohlídce dílců jsme mohli pozorovat profilování čel dílců, svařovací body, místa pro provlečení výztuže atd. Moc se nám to vše líbilo, ale napadlo mě, že bude lepší jít prozkoumat rozestavěný dům dřív, než na nás někdo zavolá policii, a na skládku se později vrátit.
Ještě před tím, než do domu vlezeme, ukážu vám, jak vypadá zvenčí. V těsném sousedství byly dva další bloky ze stejné soustavy – dokončené a obydlené. Dle jejich výšky usuzuji, že i nedostavěný dům měl mít výšku pěti nadzemních podlaží. Reálně se ale stavba zastavila na počátku čtvrtého nadzemního podlaží. Třetí nadzemní podlaží rovněž nebylo zcela dokončeno, chyběly mu některé stropní dílce a také dílce betonového zábradlí některých lodžií. Pohledy na rozestavěný dům byly zajímavé, pro mě přímo úchvatné. Především oněch pár dílců obvodového pláště ze čtvrtého nadzemního podlaží působilo velice zajímavě. Tyto dílce při pohledu zespodu působí dojmem, že musí každou chvíli spadnout (náporem větru), protože není vidět nic, co by jim dělalo oporu. Ony ale oporu mají, o tom ale až za chvíli.
Sluší se ukázat i okolní hotové domy stejného typu – takto měl náš nedokončený panelák vypadat:
Konečně se můžeme podívat dovnitř. Po zběžné prohlídce skládky jsme se vydali do útrob domu. Přiznám se, že jsem měl velké obavy z toho, že bude vstup zabedněn. Byl jsem ale připraven se dovnitř dostat za každou cenu! Naštěstí ale k žádnému vloupání nemuselo dojít – vstup byl totiž ukázkově otevřený. Dle zbytku dřeva šlo poznat, že byl dříve zabedněný, my ale měli štěstí a našemu vniknutí do budovy nic nebránilo – tedy až na chybějící venkovní schodiště.
Ihned jsme se po schodišti vydali až do nejvyšších pater, toužili jsme vidět tu nedokončenou, rozestavěnou část domu. A po chvíli již místo dalšího schodiště bylo nebe! Doslova, nad námi již bylo jen nebe, schodiště do čtvrtého nadzemního podlaží už dále nevedlo. Pohodlně jsme se tak po schodech dostali do třetího nadzemního podlaží, které jsme ihned začali prozkoumávat. Brzy jsme našli i místnost, která jako jediná (mimo schodišťový modul) nebyla zastropena. Velice zajímavé bylo řešení pro elektroinstalaci – v nosných stěnách i příčkách byly drážky pro elektroinstalaci připravené přímo z panelárny! Systém drážek byl velice propracovaný, šlo vidět, že jejich umístění není nahodilé, ale ryze účelné. Drážky na sebe navazovaly, sbíhaly se k prostupům ve stropech nebo k drážkám v jiném dílci.
Po chvíli přemýšlení jsme se shodli, že jediná rozumná cesta do nejvyššího podlaží bude přes onu jedinou místnost bez zastropení. Plán byl jednoduchý – dostat se po zdi o patro výše. K naší smůle byla ale tato místnost vyloženě nejblíže sousednímu domu, a bylo tak velké riziko, že nás někdo uvidí. Problémem se ukázalo i ono překonání zdi – 2,8 m byla až příliš velká překážka, a nikde v domě ani jeho okolí jsme nenalezli předmět, který by svou velikostí mohl posloužit jako stolička nebo žebřík. Pár zoufalých pokusů s kusem palety nebo klackem jsme sice realizovali, byly ale hlučné a skončily neúspěchem. Hluk jsme si opravdu nemohli dovolit, a tak nakonec zvítězila metoda sice tichá, ale jen pro jednoho – lidská stolička. Já jsem se jako ten těžší obětoval, a Adam po mých zádech a ramenech pohodlně a tiše vylezl o patro výš. Dal jsem mu svůj mobil, instrukce k focení, a pak jsem pár minut čekal, než se vrátí s fotkami. Kupodivu na nás ani během tohoto procesu, kdy byl Adam naprosto viditelný na střeše, stále nikdo nezavolal policii.
A co Adam nahoře nafotil? Především ony osamocené dílce obvodového pláště čtvrtého nadzemního podlaží, ty dílce, které zezdola působí dojmem, že je musí lehce převrátit vítr. Teď už nám ale bylo jasné, že tyto dílce opravdu jen tak nespadnou – drží je totiž fixační ocelové přípravky. Tyto šikmé tyče jdou závitem štelovat tak, aby dílec mohl držet v přesně požadované poloze. Vše je dobře vidět na fotkách.
Další zajímavostí, kterou nám rozestavěné čtvrté nadzemní podlaží odhalilo, je způsob svařování dílců. Na hotovém objektu nemáte šanci sváry vidět, ovšem tento rozestavěný dům hotový není ani z daleka – na některých místech je tak krásně vidět zcela odhalené sváry mezi dílci. Konečně si tak můžete udělat obrázek o tom, jak k sobě byly panely svařované. Každý dílec měl určená místa pro sváry, na těchto místech byla v panelárně zabudovaná svařovací oka. Typicky měly dílce místa pro sváry ve svých rozích, ale v případě delších či tvarově složitějších dílců byla svařovací místa i na hranách ve střední části. Svařovací místa jsou rozmístěná tak, aby se navzájem kryla i při použití různých velikostí a tvarů dílců. Celý systém je mnohem propracovanější, než se na první pohled může zdát. Existuje více rozměrů nosných stěn, stropních dílců, příčkových dílců a obvodových dílců – všechny ale k sobě musí pasovat a jít svařit. Vrcholem promyšlenosti jsou pak křížové sváry, kdy jsou mezi sebou v rozích svařené stropní dílce, a v místě vzájemného sváru je zároveň přivařena i nosná stěna pod nimi. Při stavbě dalšího podlaží byla pak k danému spletenci svárů přivařena spodní částí i nosná stěna dalšího podlaží. Veškeré nosné konstrukce, ať už svislé nebo vodorovné, jsou tak k sobě svařené – tím je docíleno vysoké tuhosti budovy. Křížový svár je zachycený na první fotce. Na druhé fotce je vidět svár mezi dílci obvodového pláště, které jsou k sobě kolmo umístěné.
Zajímavý je i způsob kladení stropních panelů. Všimněte si, že stropní panely nejsou k sobě uložené na těsno, ale je mezi nimi vždy mezera. Mezery měly být po položení všech stropů daného podlaží vylité betonovou zálivkou, která po zaschnutí funguje jako pojivo mezi jednotlivými stropy. Zálivka také zaleje veškeré sváry a tím je chrání před korozí. Zde ale musím podotknout, že československé soustavy měly systém zálivek propracovanější, především složitě tvarovanými čely dílců, díky kterým byla zálivka se stropy spojena téměř na monolitické úrovni. Litevci ale mají propracovanější systém dosedacích ploch pro nosné stěny – stropní panely vzájemně tvoří žlábky, do kterých pak stěny krásně zapadly (kladeny do lehké vrstvy čerstvého betonu). Ne všechny žlaby ale nakonec poskytnou útočiště nosné stěně – ty které se nehodí, byly zálivkou jednoduše zarovnány se zbylým povrchem.
Nyní se sluší zmínit se o tolik diskutované životnosti paneláků. Sami můžete výše vidět, že panelák se nerozpadne ani když není dokončený. Prší do něj, celý promrzá, sváry jsou obnažené, a on ne a ne spadnout. Je to jasný důkaz toho, jak odolné a pevné paneláky jsou. Právě jste na fotkách viděli panelák, který je po 30 letech bez údržby v opravdu dobrém stavu. Přesto si mnoho lidí myslí, že paneláky v Československu se stavěly právě s životností 30 či 50 let. Myslí si, že zateplení panelákům nějak dramaticky zvýší životnost – že by bez zateplení spadly lidem na hlavu. Pravda je ale taková, že zateplení jen chrání fasádu a spáry, dům by ale stál i bez něj klidně dále, tím spíš, když má střechu a okna, na rozdíl od tohoto litevského chudáka. Fasáda je totiž u většiny paneláků nenosná!
Po řádném průzkumu nedostavěného paneláku jsme se vydali na další přesun, tentokrát do města Kaunas. Cesta trvala dvě hodiny.
Kaunas
Kaunas je se svými 300 000 obyvateli druhým největším městem Litvy. Škoda, že jsme na něj neměli více času, a měli jsme tak ve městě jen dvě panelové zastávky. Jednalo se o náš poslední den výletu, a bylo potřeba stihnout ještě jednu lokalitu.
Naše zastávka v Kaunasu byla ve čtvrti Šilainiai, která obsahuje i velká sídliště. Jednoznačně nejzajímavější byly řadové domy s výškou devíti nadzemních podlaží, které měly velice zajímavě řešené budky strojoven výtahů. Díky speciálním předsazeným zdobným dílcům působí budky jako pomyslné koruny každé sekce.
Domy zaujmou i řešením obvodových dílců v modulu schodiště – ty jsou plasticky pojaté. Odlišný je i jejich povrch, ten je hladký a pravděpodobně z pohledového betonu, ten velice dobře odolává zubu času. Stylově jsou řešené také přístřešky vstupních portálů, které mají také zdobnou funkci, je na nich vždy vyvedeno i číslo domu. Neméně zajímavé jsou štíty domů, které mají až chaoticky rozdělené spáry a barevnost.
Do jednoho z domů s korunkami jsme se dostali. V jednom z bytů zrovna probíhala rekonstrukce, díky které byl vchod do domu otevřený. Bez váhání jsme vlezli dovnitř a pěšky vyšli až do nejvyššího podlaží. Fotek jsem moc nedělal, protože společné prostory nebyly v moc původním stavu. Stěny chodby, jakožto i boky schodiště, měly novou barvu, nejspíše venkovní omítku. Očekával jsem, že najdeme ještě jiný otevřený dům, ale k tomu nedošlo – spokojit se tak musíte jen s jednou fotkou schodiště. Cesta nahoru ale nebyla úplně zbytečná, udělal jsem si alespoň snímek sídliště z chodbového okna v nejvyšším podlaží.
V lokalitě byly také nižší domy s výškou pěti nadzemních podlaží. Nižší zástavba byla ze stejné konstrukční soustavy, jako ta vyšší. K vidění tak byly stejné dílčí prvky, jako je řešení lodžií, schodišťových sloupců nebo chaotické štíty. V nízkém provedení jsme našli i plné rohové sekce.
Před odjezdem z Kaunasu jsem chtěl zdokumentovat alespoň jeden další panelák. Měl to být panelák nějaké jiné soustavy, než jsme viděli výše. Naslepo jsme tak projížděli sídliště autem a čekal jsem, až nějaký odlišný typ spatřím. Po pár minutách se povedlo, a již jsme stavěli u věžáku neznámého typu. Tento věžový dům mě zaujal především řešením betonových zábradlí lodžií, která z části přesahují mimo lodžie. Zábradlí působí dojmem ledabylého osazení do drážky. Povrch zábradlí je plasticky řešený a stejný vzor jsem našel i na další části domu – schodišťovém sloupci. A řešení schodiště je velice zajímavé z více důvodů – mimo užití zdobných načervenalých plastických dílců, především tím, že schodišťový modul je výrazně předsazený před fasádu. Předsazení umocňují zapuštěné sloupce chodbových oken po obou stranách schodišťového modulu. Předsazená část schodiště je vyvedená v dílcích z pohledového betonu, které jsou na svých plochách plasticky zalamované. Celé řešení je velice pohledné a jedná se o ústřední estetický prvek domu.
U věžových domů je téměř jistota, že se člověk dostane dovnitř. Stačí počkat na prvního člověka, který bude z domů vycházet nebo do něj vcházet. Čekali jsme jen pár minut a do domu jsme se takto bez problémů dostali. Ve věžových domech se vás téměř nikdo nezeptá „za kým jdete?“, protože málokdo zná všechny sousedy v domě. Po vstupu do domu jsme se vydali ihned prozkoumat předsazené schodiště. Vlastně jsme až do nejvyššího podlaží došli pěšky. Chodby s byty byly tmavé a často oddělené dalšími dveřmi.
Pro cestu dolů jsme zvolili výtah, měli jsme štěstí na původní kousek. Jízda tímto výtahem byl úplně poslední panelákový zážitek z našeho výletu!
Když jsme se dostatečně povozili výtahem, přišel čas vrátit se do auta a nastavit do navigace poslední cíl výletu. Kaunas jsme opustili ve 14 hodin a čekala nás dvouhodinová cesta na jih.
Grūtas Park
Poslední cíl našeho výletu sice neobsahuje paneláky, ale přesto je to velice vhodná tečka za celým výletem. Grūtas Park je totiž muzeum sovětských soch a umění. Litevci, jakožto i Lotyši a Estonci, mají se Sovětským svazem (Ruskem) velice špatné zkušenosti, přesto alespoň takto zachovali část své temné historie, což je chvályhodné. Já, Tomáš i Adam, jsme tak díky tomu mohli naživo spatřit například sochu Stalina, kterou z Česka známe (naštěstí) jen z historických fotografií. U některých soch byly i informace a fotky s původním umístěním – některé lokality jsme díky našemu výletu i poznali. Poměrně rozsáhlý park má několik okruhů, které jsou tematicky rozdělené. V parku jsme strávili dvě hodiny a rozhodně jsme neviděli vše – například většinu vnitřních expozic, protože ještě nebyly připravené na sezónu. V Grūtas Parku je i mini ZOO a velké dětské hřiště. Park byl založen v roce 2001 a je soukromý. Tuto zastávku vymyslel Tomáš, a těšil se na ní asi tak, jako já s Adamem na nedokončený panelák v Panelvézy!
Video
Následně jsme už jeli směr Polsko, kde jsme u Varšavy raději přespali, abychom mohli druhý den ráno odvézt Adama přímo do Jablonce nad Nisou. Poté jsme se s Tomášem dopravili domů do Ostravy. Celkově jsme najeli 4627 km. Pokud po přečtení tohoto článku máte ještě sílu, můžete si ho celý zopakovat ve formě dvouhodinového videa!